... A tak došla do koupelny ...

  Puberta proběhla bouřlivě, za asistence diskrétního psychoanalytika financovaného rodiči. Zvykla si i na studovaného pana X. Vše v jejím životě bylo jen zvyk. A puberta zpestřená alkoholem a drogami přešla v tichou a rezignovanou dospělost. Teď už věděla, že veškerá snaha postrádá smysl. Zkusila být hodnou holčičkou, vyzkoušela rebelantství. Jediné, co zjistila bylo, že její nejbližší svět se k ní chová stále stejně – shovívavý úsměv na tváři a lhostejnost v srdci.

  Za nejcenější věc, kterou jí její krátký život dal, považovala přetvářku. Okolí přeci nestojí o ni, o dívku, jakou ve skutečnosti je. Chtějí vidět člověka, jakého stvořili v rozmnožovacím procesu k obrazu svému. Odnaučila se dávat najevo své city a duševní rozpoložení. Přetvářka se stala jejím životním krédem. Už dávno věděla, že nepomůže hlasitý pláč ani vzteklé dupání. Měla tu smůlu, že se narodila do “zlaté kolébky”. Očekávala se od ní poslušnost starověkým řádům, oddanost rodičům a manželovi. Nemít žádné city. V její společnosti byly jediným citem peníze.

  Byl jí najit partner, pochopitelně společensky na úrovni. Rodiče chtěli vzornou dceru, která se brzy vdá, udělá kratičkou kariéru, zplodí potomka se zlatými lokýnkami, kterého předá chůvám, a pokrytecky se bude věnovat třeba charitě.Její nastávající v ní chtěl mít reprezentativní společnici a stále usměvavou partnerku, která na něj bude čekat až se vrátí třeba ze záletů. Milenka je přeci společensky únosná zábava – pokud nerozbíjí manželství. Jinak mohla mít úplně vše, na co jen pomyslela. Na penězích nezáleželo.

  Tak proč se, zatraceně, cítila tak mizerně?! Tak proč každý den, každý boží den, hledala důvod, proč nespáchat sebevraždu. Došel elán. Už neměla ani sílu udržovat si svůj vlastní soukromý svět, který tvořily sny. Vytratil se nadhled. Došel život. Necítila se dost silná na celoživotní souboj mezi svým okolím a sebou. Toužila po zcela “obyčejných” věcech – péči, starosti, lásce ..., chtěla děti, které vychová podle svého, rodiče, kteří pomohou, poradí, pohladí. Byla citově prázdnou nádobou bez cíle. Její velkou slabostí bylo, že nedokázala nic změnit nebo se s tím alespoň smířit. Ale proč? Znala spoustu lidí, kteří jí její život záviděli nebo takovým životem spokojeně proplouvali. Tak proč ona nemohla? Cítila kolem sebe zlaté mříže a v sobě zlaté prázdno...

  Možná je myšlení a hloubání prokletím lidstva, možná je jeho spásou. Tahle dívka se prohloubala od života přímo ke smrti. Už neshledávala rozdíl mezi svým životem a smrtí. Nepamatovala si, jaké to bylo mež vznikla, ale říkala si, že nic nemůže být prázdnější než tento svět. Toužila vrátit se k začátku! Použila malé bílé pilulky, ale smrt si ji nechtěla vzít. Jen její okolí na ni koukalo víc shovívě. Copak oni jsou úplně slepí? Nevidí, že teď už netouží po jejich pozornosti. Toužila po smrti! Její myšlenky ovládla nicota. Třeba dostane možnost nového začátku, třeba se budemoci vydat jinou cestou. Nebo prostě usne a už se nikdy neprobudí. Hlavně, že uteče tomuto světu...

  Seděla v koupelně, na okraji vany. Chladnokrevně si otevřela žíly. Sledovala krev vytékající z jejího těla. Jakoby se jí zostřovaly smysly, vnímala abstraktně. Viděla sterilně bílou koupelnu a ohnivě červenou krev. Neživá hmota v kontrastu s odcházejícím životem... Odešla pokojně z tohoto světa a nejspíš doufala, že ji čeká jiný, když už ne lepší, život. Naivka!

  Její tělesnou schránku našel otec. Zhroutil se. Odešla jeho malá zlatovlasá princeznička. Možná začal přemýšlet o tom, proč to udělala. Ale copak na to mohl přijít, když si ani nevšiml, že jeho dítě dospělo? Vždy skvělá a citově chladná matka se i nyní starala o to, jak dceřinu smrt korektně vysvětlit. Nikdo nemá právo ji soudit. Byla tak vychovaná a nikdo neví, co se opravdu odehrávalo v jejím nitru, jak moc trpěla. Možná uvnitř zemřela se svou dcerou. Třeba doufala, že právě její holčička bude ta, která se vymaní z jejich zkoprnělého světa. Snoubenec chvíli trpěl, chodil zkroušeně a vyprávěl o velké ztracené lásce. Věděl vůbec, co to ta láska je?