Nostalgická

mamince

V duši skrývám vzpomínku a v ní vidím maminku, jak mi s láskou hezká, čistá na Vánoce dárky chystá a povídá o Ježíšku; zahalená do kožíšku vyjde ven k nám na dvoreček, aby mohla pod stromeček stojánek v podobě kříže dáti a pak ke mně blíže přijde plna záhady, odhalí mi poklady a s úsměvem na líci podává mi krabici starou snad už na sto let – o tom chci teď vyprávět: řetěz, báňky a pár svíček podobny jsou lesku sklíček, stanioly na míru v novinovém papíru – kouzlo jak ledový květ; ať to třeba celý svět ví, co bylo v malém domku radosti pak z toho stromku; jednou to byl smrk či jedle a na stolku těsně vedle zavonělo cukroví. To se ani nevypoví co to bylo za cukroví! Ještě teď z té krabice cítím vůni skořice. Zamyslím se na chvilku a pak zase vanilku jenom tak, snad ze zvyku cítím na svém jazyku. Když to byla borovička, zahořela štěstím líčka, oči se mi rozzářily, neboť o ní vždycky snily. Jehličky nás píchaly, když jsme vždycky spěchaly, by vánoční stromeček ještě dřív, než zvoneček krásným hlasem zazvoní a než smůla zavoní, nastrojen byl ozdobami a než večer táta s námi ke stolu se posadí – jako když mě pohladí! Ráno strom a s obědem my snad všechno nesvedem: v poledne se muset postít, psovi hodit dvě tři kosti a pak honem do prádelny, kde se kapr cáká velmi, stříká vodu po zemi, sníst ho – líto tuze mi. Dříve, než usednem spolu k svátečnímu tomu stolu a než jídla okusím, prostře máma ubrusy. Okno trošku pootevře, srdce se mi tísní sevře, kdy že přijde pravá chvilka, nebude to žádná mýlka – dárky přece Ježíšek schovává v svůj kožíšek! Vše je pěkně přichystáno, klidně může přijít ráno, ale teďka beze zmatků všechno hezky popořádku! Advent končí, v nebesa, až srdíčko zaplesá, pohlédnu se výše hned a ucítím v tváři led neb spíš vločku sněhovou; sotva stojím na nohou, koleno se podlamuje, na nebe teď právě pluje první hvězda vánoční. Tahle však je hvězdou hvězd! Mnozí lidé z vesnic, měst, jsou teď ve svých pokojích, jablka si rozkrojí. Zbývá nám jen Bohu dík; nehledím už na budík, čas neměřím hodinami, ale nebem se hvězdami. V Štědrý večer ne lívance, ale kapr ve strouhance, bramborový salát k tomu, hostina je v našem domu. Tento večer vskutku štědrý! Všechno jídlo jsme už snědli i šlehanou smetanu, těším se, co dostanu. Natahuju svoje uši, nevím jistě, ale tuším, že vánoční stromeček rozezněl svůj zvoneček. Tryskem pádím klus i cval, běžím rychle dál a dál a už dveře otevírám, srdíčko se více svírá, jak plá plamen na svíčkách, slzy cítím na víčkách. Pod stromečkem plno dárků, třeba panna na kočárku, nové boty, nový šál, takhle to už nejde dál – i rodičům maličký dárek voní z krabičky. Převázaný zlatou stužkou, podepsaný modrou tužkou ukrývá své tajemství. To snad každý z vás už ví, co by to tak mohlo býti, může se s tím člověk mýti nebo strčit do prádla; i máma to uhádla – jedno voní po šeříku, druhé zase po růžích a pak s mýdly plna díků ztrácí se nám ve dveřích. Myje ruce v umyvadle, jemně hladí po kůži, zbytek schová zítra v prádle, ruce voní po růžích. Táta vodu po holení otvírá a zavýská, levandulí jemu voní, je to pravá kolínská! Večer plný pohody, jak když vhodí do vody spím a nebo podřimuji, ve snách vpřed pak dále pluji, těším se, že po roce budou zase Vánoce. Nyní knot už dohořívá, steskem v srdci naň se dívám, ještě dnes se chvěju touhou, zda lze vrátit dobu dlouhou na ty krásné vzácné chvíle, kdy mi vždycky něžně, mile víská vlasů pramínky, těší se a hladíc vítá náruč mojí maminky. Dneska už je babička! Přiloudalo se k ní stáří, z očí ale dál jí září radost, úsměv na líčkách. Ještě dneska hledám kout, stále vracím vzpomínky, i dnes toužím spočinout v náručí své maminky.

---