Předurčena k podobným zánikům jako Atlantida

Předurčena k podobným zánikům jako Atlantida 

            Jsem tady, prej pro své blaho, pro své slzy, které mi tenkrát tekly i ze zápěstí.

            Proležená matračka, polystyren na zdi a tlumené výkřiky; někdo vedle kopuluje se satanem. Mně stačí málo. Můj poklad. Mé lentilky. Nesnáším barvy! Žlutá, zelená, modrá, všechny jsou k ničemu. Na Vánoce si budu přát kilo, aspoň kilo červených lentilek.  S nimi mám zase ozdobené zápěstí slastnými rudými potoky (i když neřežou) v téhle místnosti, kde neexistuje fyzická bolest.

            Občas jsi mě uhodil, jindy pohladil, ale vždycky jsi měl v koupelně žiletky. Říkával jsi že život je čára s překážkami které nejdou obejít, jen překonat. Skvěle jsi to stvrzoval lajnou na naší kuchyňské lince (úhledně srovnanou kreditní kartou na které jsme dlužili při nejmenším čtyřicet tisíc).

            Jedno Japonské přísloví praví: ,,Je až podivuhodné, jak se člověk musí dlouho rozhlížet v davu, než spatří toho, koho by chtěl nazývat svým přítelem.´´ Se sjetým úsměvem jsi krvácel, krvácela tvá duše. S láskou jsem ji držívala v dlani a chránila ji před všemi (i před tebou). Proklouzla mi mezi prsty rozpadlá na prach. Krvácel jsi dovnitř. Nerozhlížela jsem se po svém příteli dlouho. Ze mě, ze mě to muselo ven. Prve tenkými proužky na rukou a nohou, ty však brzy nestíhaly krvácet v tvém tempu.

            Dodejchals; mně ujela ruka, proto tady sedím se svými červenými náhražkami dosavadního života.

            ,,Kočičko, kočičko moje.´´ Schoulení k sobě. Hladils mě po vlasech, po šíji. ,,Koťátko mé.´´ Vzpomínka na venkovský dvorek. Plakávala jsem, plakávala jsem když maminka topila koťata. Většinou mě musela i zavřít, ne abych jí v tom bránila, naopak. Chtěla jsem je brát plnými hrstmi a házet do vody. Směji se, už jako malá jsem měla smysl pro kvalitní zábavu.

            Dospěla jsem, ne svou první menstruací, dospěla jsem když jsem dostala své první kotě k utopení. Vydupala jsem si ho; vedena touhou. První úchop pod krčkem a jeho malé nožičky jsem tiskla snad až s přehnanou silou. Nechala jsem jej k hladině jen přičuchnout, jen nosánkem dotknout. (Přeci všichni bychom rádi věděli na co nebo díky čemu zemřeme.) Malá černá hlavička pod hladinou a spousta bublinek (mnohem lepší než bublifuk). Stoupali snad až k mým očím, každá z nich je rozjasňovala víc a víc, až přišla ta poslední, celým tělem mi prošel slastný záchvěv, větší než když do sebe kopnete po jointovi panáka Absintu. Někdo řekl: ,,Ruku trestajícího by měla vést především láska.´´ Já topení milovala. Pak že láska je pouhé slovo; to kotě by mohlo vyprávět.

            Míváte sny ve kterých padáte? Pak jste na pokraji smrti. Říká se, když člověk dopadne, tělo to příjme jako fakt. Pád z velké výšky rovná se smrt. Jednoduchá rovnice. Věřím tomu, slyšeli-li jste někdy o somatizaci psychických prožitků, věříte také (hřejivé).

            Prázdnýma očima sepisuji na bílý strop svůj sen: Voda a já. Ráda jsem se potápěla, nejkrásnější pohled na svět je ten z pod hladiny. Mne zde však tentokrát drželo něco mnohem déle než mohl dech vydržet. Všechny ty pocity jako s kotětem, avšak z druhé strany. Bublinky, jedna za druhou ve zběsilém shledu, společně s nimi mi unikala za ta léta topení nastřádaná zář z očí.  Cukavé pohyby, až k té poslední. Stoupá, stoupá k mému bílému stropu na který píšu.

            Zpráva o mém úmrtí mě pobavila: Lucie Rozborilová zemřela na psychiatrickém oddělení přivázaná ke své posteli při epileptickém záchvatu udušena vlastními zvratkami.

            Někdo přišel a zatlačil mé vyhaslé oči. Dopsala jsem.