Jak zabít múzu

     Když mi múza přistála na ramenou, byla jsem z toho paf! Vůbec jsem to nečekala, přistála a já začala básnit nejen o tom co vidím, ale i tom, co je mi naprosto cizí -  o    l á s c e !

Stal se ze mne blázen, který vidí krajkoví v listí, stín neznámého, a kamínek, ten to jistil. Byl krásný, chladil, když držela jsem ho v dlani, ale odlesky z něho signály ke mně vysílaly, a ty mně hřály tak, že u mne nastal tento "divný stav."

     Chvíli trval ten stav bezvědomí, kdy vše Ti krásně voní, i když je tomu naopak. Kdy nevadí Ti, že ujel Ti vlak, nepřemýšlíš o tom, je to fakt krásné, být najednou bezstarostný, cítit se mladě a nechat vše běžet tak, jak to běžet chce a neusměrňovat.

 Pak, ale najednou, když nečekáš to, zpráva plná hezkých slůvek,

     ale na konci slovo  -   o p a t r n o s t  !

     Vskutku,nezvaný to host! Zastavil múzu v letu, varoval, že hrozí úraz křídel! Bráníš se, ale to slovo, už z hlavy nedostaneš. Říkáš si"proč?" Hostina smyslů ještě nezačala, ani začít neměla, stačila ta představa, ale to slovo   o p a t r n o s t   , všechnu krásu tomu vzalo a v duši zahlodala obava, že jsi se zesměšnila.

     Nikdo nechce být směšný, ani sám před sebou! Natož před něčím, co krásným stát se mohlo, život v Tobě probudit, dát Ti poznat dávno nepoznané, dát naději, že i to co není, může být.

To slovo brání v rozletu, zničí každého poetu. Je to slovo, které ničí to bláznovství v nás, to čím stát bysme se chtěli, co chtěli jsme ukázat, že ještě existuje v nás!

To slovo tu jiskru v nás pomalu, ale jistě zabíjí. 

Chcete-li v souladu s múzou žít, slovo    o p a t r n o s t   ,  hleďte z hlavy vypudit !