Ježíšek

„ Tak Petříku,dneska ti to zase moc nešlo.“ Tiše řekla paní učitelka a zkoumavě se podívala Petříkovi do očí.

„Měl by si se začít učit, protože vánoce jsou za dveřmi a ten Ježíšek…
 No nevím, nevím.“
„Víte paní učitelko…,“  začal se Petřík omlouvat se slzami v očích…
„BĚŽ SI SEDNOUT!“ Ukončila paní učitelka rázně debatu.
Petřík cítil, jak se začíná blížit svíravá bolest okolo žaludku. To zas bude doma mazec.
Máma mě zavře do sklepa, kde je obrovská tma. Dobře ví že mám obrovský strach. Někdy  jsem se taky počůral, ale radši jsem to zatajil.

Tolik jsem se styděl.  Když mě pustila spěchal jsem do svého pokojíčku, aby neviděla mokrou skvrnu na kalhotách.
Rychle jsem se stačil převléknout a už maminka brala za kliku.
„ Petříku, takhle to dál nejde,“ spustila jako vždy maminka. „Stojí ti to za to..?“
„Víš přece, že tě nechceme  bít.
I když někdy mi to dá spoustu práce, tatínka přesvědčit, aby neodepnul pásek.“
Do sklepa tě zavírám proto, aby sis urovnal v hlavě myšlenky a uvědomil si, že tě máme moc a moc rádi.
Ale potrestat tě musíme.
„Taky bychom chtěli, aby si nosil ze školy pěkné známky, aby tě paní učitelka jenom a jenom chválila…“
„Chce to jen aby si se trošičku, ale opravdu trošičku snažil a uvidíš jak bude  všecko jinak.“
„Ale maminko, víš přece že mě neustále bolí bříško, včera jsem dokonce zase zvracel…“,
snažil se namítnout malý Petřík.
„Jistě Petříku, všecko souvisí se vším.
To je od nervozity…víš?“
„Čím míň se učíš, tím víc si nervóznější a čím víc přemýšlíš jak se vymluvit, tak tím víc tě bolí bříško, až nakonec zvracíš.“  

Uvidíš, že když začneš ke svým povinnostem přistupovat zodpovědněji, všechny problémy zmizí.
Jenomže naposledy  když byl Petřík zavřený ve sklepě, stalo se něco divného, jiného, prostě jiného.
Když Petřík seděl v koutě, ručičkami si zakrýval tvář a soustředil se na to aby se od strachu zase nepočůral, uslyšel ten hlas.
„Ahoj Petříku…,“ uslyšel Petřík najednou docela blizoučko. Ještě více se schoulil do sebe a taky ještě více stiskl víčka očiček jak nejvíc to šlo.
„Mě se nemusíš bát, já ti neublížím, jsem tu proto aby si nebyl sám.“ Petřík, přestože se neodvažoval otevřít očička,

cítil tam někde uvnitř, že se vlastně vůbec nebojí a ten strach co má uvnitř se pomalinku rozpouští.
„Ty mi nechceš ublížit ?“ Zašeptal opravdu potichoučku Petřík, jako by pro sebe, aniž by znatelně pohyboval rtíky.

„Proč bych to dělal ? Já vím jak ti je a proto jsem tu. Podej mi ručičku a uvidíš, uleví se ti .“
Petřík byl úplně zmatený. Bál se otevřít oči a ne tak ještě někomu podávat ruku.
Pro jistotu se ještě ujistil: „ a opravdu mi neublížíš?“
 „Dávám ti své slovo, a to už něco znamená“, ujistil Petříka hlas ve tmě.
Chvíli bylo ticho a Petřík si spočítal že stejně nemá co ztratit.
Došlo mu, že kdyby mu chtěl neznámý hlas ublížit, už by to dávno udělal.
Opatrně úplně polehoučku otevřel oči …a nic.
Pořád byla tma . „No… a kde vlastně jsi ? “
Potichoučku  zašeptal a pro jistotu dlaně zastrčil hlouběji do klína.
„Jak ti mám podat ruku, když tě nevidím…“
„Neboj, jen ji klidně natáhni a já už tě chytnu.“
Ticho.
Petřík pomaličku rozevřel kolena a opatrně začal zdvíhat ruku směrem před sebe.
Najednou Petřík cítil jako by mu prsty i dlaň omotal takový jemný mlžný opar, který byl nádherně teplý, teploučký,

jako pohlazení od maminky před spaním. 
Celou ručičkou až směrem k srdíčku, se začal rozlévat takový teplý, uklidňující pocit, který pokračoval  směrem k bříšku,

které okamžitě přestalo bolet a postupně naplnil celé Petříkovo tělo. Byl to nádherný pocit, který Petřík ještě nikdy v životě nezažil.
Najednou zjistil že veškerý strach je pryč
a že mu je s tím tajemným hlasem velmi příjemně jako nikdy předtím.
„Tak co, je ti příjemně Petříku??“ „Ano, velmi, ani bříško už mě nebolí a ani mi nevadí že mě tady zavírají.“

 „A Ty,…Ty tu budeš pořád ?“ „Ano od teď  už budu pořád s tebou.“
„Ani bříško mě už nebude bolet?“ „Ani bříško …“
Petřík zjistil že už dávno má ručičku zpátky v klíně a ten příjemný pocit je tu pořád.
S úlevou si oddychl. „A jak se jmenuješ, jak  ti mám říkat,“ zeptal se Petřík ?
„ No… co třeba   Ježíšek, za chvíli bude ??“
„...Maminka jde…“  
Dveře se otevřely a pruh světla prosvítil místnost.
„Petříku  večeře.“
Ještě se pořádně rozhlídl ….Nikdo tam nebyl.
Při  odchodu tichounce zašeptal pro sebe: „ tak ahoj Ježíšku.“
A SVĚTE DIV SE…
Uslyšel zřetelně nahlas: „ Ahoj Petříku ,“ až sebou škubl a zkoumavě pohlédl na maminku.
Nic!! Maminka nic neslyšela.
„Mám tajemství,“ oddechl si Petřík a šupajdil za maminkou do schodů.
..To bylo předtím …
Ale dnes zase ve škole neuměl.
Šel  pomalu do lavice a přemýšlel nad tím, co mu řekla maminka.
„Petříku, takhle to dál nejde, jestli se nezlepšíš, tak ne že nic nedostaneš od Ježíška, ale táta odepne pásek, už se opravdu zlobí.“

Ještě nikdy předtím nedostal, ale tentokrát ho to asi nemine. Měl obrovský strach jít domů. Svíravá bolest  okolo žaludku nabývala na síle.
Vyučování přežil jen tak tak a loudavým krokem mířil k domovu.Vůbec se mu nechtělo.
Strach mu skoro spoutal nohy, nebyl schopný udělat rychlejší krok. Najednou se musel zastavit a začal prudce zvracet.

Trošku se mu ulevilo, ale je malinko.
Sotva se narovnal bolest okolo bříška se opět vrátila a začala  ještě sílit.
Myslel na Ježíška, ale měl strach ho zavolat.
Styděl se ho oslovit, nebo dokonce prosit o pomoc, protože ve škole zase nic neuměl.
Že ho bolelo bříško, to se přece nepočítá. 
Ale už to nevydržel  pomaličku začal šeptat:
„ Ježíšku  jsi tady?“
„To víš že jsem, přece jsem ti říkal že budu pořád s tebou.“  „Můžeš mi zase podat ruku,  aby mně přestalo bolet bříško, nemůžu už ani dojít domů.“
„Můžu Petříčku, ale pojď si na chvíli sednout tady kousek přes cestu, uleví se ti.“
„Ale vždyť to je kostel  tam nás nepustí,“ lekl se Petřík.„Ale pustí uvidíš…“
Pomalu se Petřík dopotácel k železným dveřím a ztěžka je otevřel.
Tak obrovský tichý  a nádherný prostor který se před ním otevřel, ještě nikdy v životě neviděl.

Dýchlo na něho posvátné ticho a chlad.  Tam v předu uviděl Petřík obrovskou zlatavou záři která jako by vycházela ze stropu a snášela se k zemi.

Zůstal stát a jen udiveně zíral na tu nádheru. Úplně zapomněl na bolest bříška.
„Jen pojď neboj se, tady ti bude dobře a už tě nikdy nebude nic bolet,“ zval ho Ježíšek.
Pomalu šel mezi lavicemi směrem ke světlu  a vůbec už neměl strach.

Před světlem se zastavil a podíval se nahoru.Připadalo mu jako by v kuželu světla byly schody někam…někam  prostě nahoru.
 „To jsou schody?“ Pomyslel si Petřík.
„Ano jsou to schody,  máš pravdu Petříku a ty vedou zase ke mně do mého pokojíčku.“
„Uvidíš bude se ti tam líbit.“ Podej mi ruku,víš přece že ti neublížím.“
Tentokrát Petřík ani nezaváhal a vztáhl ruku do zlatavého světla.
Cítil jak příjemné teplo sevřelo jeho dlaň a čím víc se nechal vtahovat do zlatavého světla  tím víc začalo příjemné teplo  prostupovat jeho tělo,

až jej úplně zahalilo.Petřík znovu pocítil ten nádherný, příjemný, hřejivý pocit, jako tenkrát ve sklepě při prvním setkání.
Jenže tady vůbec nebyla tma.
Bylo tu nádherné teplé jasné světlo,  které i když zářilo jak tisíc sluncí vůbec neoslňovalo,

jen tiše svítilo na schody které  stoupaly až někde tam  nahoru k Ježíškovi.
Opatrně začal stoupat schod za schodem a  pozvolna začal rozeznávat obrysy prstů,  které svíraly jeho dlaň.
Prsty jako by vycházely z mlhy a čím stoupal výš, bylo vidět štíhlou dlaň  i bílý široký rukáv, rameno, začínal rozeznávat konečky dlouhých vlasů… pozvolna se vynořovaly laskavé oči které se na něj neustále dívaly a  usmívaly…
 ………………………………………………………

Dobrý den paní. Tak jsme Petříka našli. Spolužáci nám řekli že ho viděli jít do kostela.
Ve škole prý zase dostal poznámku. Asi se bál jít domů. Našli ho ležet na zemi před oltářem. Farář nejprve myslel že si dělá srandu.

Byl stočený do klubíčka  a brašnu měl pod hlavou. Očička měl zavřené a pořád se usmíval. 

Okamžitě jsme ho převezli záchrankou do nemocnice.
Bohužel…

Víte že měl rakovinu žaludku? A přesto že je to vzácné měl už  metastázy do jiných orgánů ??
To jste přece nemohla přehlídnout  .
Nestěžoval si náhodu často že ho bolí bříško??