Písmák dvacet let natvrdo
Stála přede mnou tiše a odevzdaně. Pořád jsem se na ní nemohl vynadívat. Nádherné černé vlasy padaly na ramena a kapičky deště které se v nich choulily, svítily jako drobné diamanty. Chtěla zatřepat hlavou , ale vykřikl jsem tlumeně: „NE.
Ježíšek
„ Tak Petříku,dneska ti to zase moc nešlo. “ Tiše řekla paní učitelka a zkoumavě se podívala Petříkovi do očí.
„Měl by si se začít učit, protože vánoce jsou za dveřmi a ten Ježíšek…No nevím, nevím. “„Víte paní učitelko…,“ začal se Petřík omlouvat se slzami v očích… „BĚŽ SI SEDNOUT.
zdroj
Ležel jsem už asi hodinu v hustém křoví a pozoroval střídání strážných. Noví strážní se dali na první obchůzku, kolem dobíjecí stanice. Byli tři a všichni šli stejným směrem. Přitáhl jsem k sobě přenosný kondenzátor, který pomalu sklouzával s kopce.
Zkouška
Nenápadně jsem sledoval ruce obtloustlého čtyřicátníka, sedícího naproti mně. Prostředníčkem pravé ruky lehce poklepával na karty, ale to bylo to jediné co prozrazovalo, že je nervózní.
Přehodil jsem si nohu přes nohu a zvolna jsem přihodil do banku další dva tisíce dolarů. Bylo slyšet špendlík spadnout.
Bajaja??
Z posledních sil jsem se plazil po spálené trávě za nejbližší balvan. Krev mi prosakovala z četných ran a barvila můj dlouhý plášť. Snažil jsem se dostat k Jeskyni Života, kde se nacházela studna s mrtvou a živou vodou. Cítil jsem, jak mi ubývají síly.
Poslední šance
V šeru jsem šmátral rukou po vlhké zdi. Opadávající omítka se mi dostávala pod nehty.
Před sebou jsem zaregistroval pohyb.
Bez varování jsem zmáčkl spoušť a vysypal do tmy skoro půl zásobníku.
Aréna
Stál jsem ve své cele a pozoroval, jak davové šílenství v aréně vrcholí. Svými čtyřmi předníma tlapami jsem svíral zavřené dveře a napjatě sledoval ukazatel času. Ještě minuta osmnáct vteřin. Jazykem jsem pomalu oblizoval tesáky v tlamě a ocelově modré šupiny na zátylku se mi nervózně ježily jak nikdy předtím.
posledních sto metrů
Stál jsem tiše ve výklenku úzké, ponuré uličky a přemýšlel jsem, jak dál.
Na začátku ulice stálo policejní auto a výhružně blikalo majákem.
Dva policajti pomalu kráčeli směrem ke mně, měli v rukou zbraně a ostražitě se rozhlíželi. Věděl jsem, že musím tiše zmizet.
A začala válka
Stál jsem na kraji srázu, labužnicky potahoval zcigarety a sledoval,
jak se první sluneční paprsky prodírají skrz husté mraky.
Začíná svítat.
Ohořelé zbytky staveb vystupovali ze tmy jako zlí obrové z pohádky.
Maruš
Maruš
Stará stopětka poskakovala po trávníku jak splašený kůň. Držel jsem volantu jak přilepený a oči jsem měl vyvalené na přední sklo jak při zácpě. „Karle proboha živého kam to jedeš. “, pištěla Maruš svým pisklavým hláskem.
Obyčejný policejní zásah
Obyčejný policejní zásah
Vyběhl jsem z křoví právě včas. Létající talíř začal pomalu stoupat a dveře se začínaly zasouvat.
Sakra. Zrovna ke konci služby.
Trpaslík
TRPASLÍK
Byla už skoro půlnoc. Něco jsem psal, už ani nevím přesně co . Jen tak jsem prostě mechanicky bušil do klávesnice aniž bych se
díval na obrazovku a přemýšlel kolik asi chyb udělám až zdvihnu oči. Je to pořád stejné.
lovci
Lovci
Motor jen tak lehce pobublával a nebe bylo nádherně modré. Hlavu jsem měl ledabyle opřenou o opěrku, ale jinak jsem se ostražitě rozhlížel po okolí. Zbytky ohořelých panelů rozbitých výškových domu působily stísněně i na mě. Potichounku jsem si pobroukával oblíbenou melodii a hledal po obloze náznak létajícího talíře.