Mandolína kapitána Corelliho (recenze knihy)

Jsem milovníkem (nejen historické) literatury, kde dochází ke střetu kultur, přičemž se nezbytně nemusí jednat o střet násilný a krvavý. Od koupě knihy mě dlouho odrazoval právě onen hollywoodský "trhák". Španělka Cruz představující řekyni a američan Cage jako ital? No co, mexičan Quinn také hrál řeka a skvěle! Tady se to bohužel nepodařilo, ale dost už! Nechci psát o filmu, ale o knize.

K této "buchli" [čti bychli] o cca 400 stranách mě paradoxně přivedl další americko-kanadský film "Moje tlustá řecká svatba", který se naopak povedl. Řecká mentalita, která zde zcela vstřebá veškeré pokusy o "americkou nezávislost", byla prostě neodolatelná. Dobrá, dobrá, říkám si. Jdi do knihkupectví, přečti si první dvě stránky a uvidíš. Stačilo jen představení autora - angličan se španělským jménem, jehož rodina přijela na britské ostrovy s Vilémem Dobyvatelem (1099!), učitel, honák dobytka na jihoamerickém kontinentu, vynikající umělec ve hře na mandolínu, ... Wow!

Na pochoutce, tvořené různorodými ingrediencemi, jsem si skvěle pochutnal. Ústřední postavou však není kapitán Corelli, ale mladá řecká nymfa Pelagia, ale to předbíhám a proto začnu od začátku:

Berniéres se v první polovině knihy vtěluje do řady postav a cítí se v nich jako doma. Myslí za ně, mluví za ně a především za ně cítí a já mu to téměř vždy uvěřil. Jeho Mussolini je prostě nezapomenutelný. Stejně jako každý diktátor, má i on své slabosti, fóbie či vnitřní běsy. Hrůza z koček a komplex méněcenosti pramenící z faktu, že jej zcela zastiňuje jeho větší "árijský" kolega, je k popukání. Touha obnovit zašlou římskou říši působí groteskně. Když si později v knize přečtete samizdatový pamflet, který vytahuje ze skříně všechny Duceho kostlivce, zvrhlosti a úchylky ve stylu paparazzi, dojde k transformaci Mussoliniho megalomanského obrazu do dekadentní karikatury.

Stejně tak je Berniéres důvěryhodný jako generál Metaxas, který je na jedné straně podobným diktátorem jako Duce a na straně druhé trpí svou nemohoucností čelit nejen italské anexi, ale především neustálým skandálům své dcery Loulou, která tráví svůj život ve stylu řeckých bakchálií na nikdy nekončících večírcích.

Berniéres jako homosexuál Carlo je citlivý, nepůsobí ani útrpně ani zvrhle. Důvody pro které vstoupil do armády jsou sice patetické, ale s ohledem na dobu a okolnosti, zcela pochopitelné. Carlův tragický život je zakončen stejně tragicky a citově vybavenější jedinci jej musí oplakat.

Kabát postaršího řeckého lékaře a intelektuála Jannise Berniérovi sedí asi nejlépe. Má nadhled. Že by Louis osobně? Jakoby pocházel z jiné doby a jiné společnosti. Dokáže využít všech zkušeností získaných jako bývalý námořník, lékař a spisovatel. Je místním stařešinou, za kterým si přichází pro radu téměř každý. Většina z nás by chtěla mít totoho spisovatele amatéra, rozuměj Jannise, za otce.

Corelli? Nelze jej nemilovat, nelze jím opovrhovat, nelze s ním nemít soucit jen na konci knihy mu (Corellimu nebo Berniérovi) nemohu odpustit zcela iracionální a nedůvěryhodné gesto, kterým popřel vše o čem mluvil v předchozím ději. Chtěl se autor vyhnout odsouzeníhodnému happy-endu hollywoodských produkcí, kterým tak opovrhujeme? Pokud ano, působilo to příliš násilně a samoúčelně.

A Pelagia? Proč o ní píšu až na konci, když je hlavní postavou? Protože ji musíte poznat sami. Romantická vzdělaná osmnáctiletá dívka na straně jedné a na druhé chvíli cynická chvíli rozpustilá. Pomáhá nám nahlédnout "pod sukně" tehdejší patriarchální společnosti, kterou dokážeme pozorovat jen zpovzdálí díky zažitým stereotypům. Jak čas plyne, přijímá Pelagia všechny rány osudu, které z ní dělají komplexnější osobnost. V závěru knihy dozrává jako víno. Pelagia se může stát (nebo by se měla stát?) svědomím národa a to prosím bez jakéhokoliv patosu.

Corelli: "Chlapci ze Sicílie říkají, že dokáží milovat jen 2 roky. Díky bohu, že nejsem Sicilián."

Pelagia: "Řečtí muži milují celý život jen sebe a své matky. Své manželky šest měsíců po svatbě. Díky bohu, že jsem žena."

Nedejte se však ošálit. Mandolína kapitána Corelliho není romantický román, i když možná trochu ano. Především je to komplexní dílo zahrnující tématicky bohatý úsek významných světových událostí, jejichž dozvuky mohou být pro malou vesničku na zapadlém ostrově Kafallénie tragické. Hrůzy války, nikoliv světové ale občanské, byly pro většinu z nás před nedávnou genocidou v bývalé Jugoslávii, nepředstavitelné. Když však na těžce zkoušené obyvatele udeří i matka příroda, začnete se ptát, co všechno dokáže člověk překonat, aniž by zvolil tu nejjednoduší cestu.