Ztracený sen

Ztracený sen.

Ani nevíte jak vás může unavit taková cesta vlakem. No kdyby jste jeli sami, usnete opřeni o opěradlo a oddechnete si. Ale my jeli ze školního výletu. Ani si pořádně nepamatuji, kde jsme to vlastně byly.Vím jen, že mě maminka vyzvedla na nádraží a já doma po koupeli hned usnul. Někdy uprostřed noci mě něco zašimralo na nose a pak vlétlo pod deku, trošku mě to vylekalo a tak jsem hned deku odkryl. Byl to malý mlhavý obláček. Jak jsem zvedl deku vylétl výš a lehce se pohupoval nad mou postelí. Překvapeně jsem koukal jak to že takhle svítí, teď v noci, nikdy jsem nic takového neviděl, zatočil se kolem mě jako by si mě chtěl prohlédnout ze všech stran a zase se zastavil na stejném místě a pohupoval se. Díval jsem se pozorně a když maličko klesl blíž ke mě, zahlédl jsem v něm dřevěný domeček s červenou střechou a komínem, ze kterého se kouří, u něj zahrádku, na které rostlo roztodivné kvítí a hlavně tam byla spousta jahod, hned jsem na ně dostal chuť. Na lavičce u dveří seděla stařenka a mávala na pozdrav, taky jsem zamával, ale stařenku jsem nepoznal. Vedle chalupy se pásla ovečka a malý beránek a byl tam krásný slunečný den. Najednou se vše zamlžilo a na obláčku se vykouzlil usměvavý obličej. Ahoj pozdravil jsem, já jsem Pavlík Doubek a kdopak jsi ty? zeptal jsem se. Chvilku mě okukoval a pak podobným hlasem jako já, řekl:

 "Sen" pak se odmlčel, zavrtěl se a zmateně rozhlédl. "Jsem Sen a... a asi jsem se ztratil. Nejsem tvůj sen že ne? zeptal se zase on.

A jak se to pozná? 

"No já nevím, neznáš třeba něco z toho co ve mě bylo vidět?"

Nee, zavrtěl jsem hlavou.

"Tak to jsme ztracený" povzdechl si smutně a tvář už neměl tak usměvavou.

A komu jsi se ztratil?

"Nevím, letěl jsem za tím komu patřím a slyšel jsme plakat někoho v postýlce. Zastavil jsem se a prolétl oknem. Byla to malá holčička co nemohla spát, zrovna tady naproti z toho domečku"

Ale tam přece bydlí Eliška Soukalová co má malou sestřičku Barunku a babičku co je dnes hlídá.

"To je ona! Říkala, že je Barunka, maminka s tatínkem prý odešli do divadla a ona se o Barunku měla starat... Jenže Barunce bylo smutno, nemohla spát a plakala. Tak jsem si s nimi chvíli hrál, na Barunku dělal obličeje, aby přestala plakat, smál se a měnil barvy, chvíli jsme se honili po posteli, pak si hráli na schovávanou pod dekou a jak pod tou dekou ležela tak usnula. Za chvilku po ní spala i Eliška. Chvíli si mě ještě přitáhla k sobě jako polštářek a ze spánku se pěkně usmívala. Po chvíli mě vyšťouchl Sen co se jí zdál a já musel letět... jenže já zapomněl kam...? Zbývá mi jen hledat komu patřím, nebo se vrátit a zjistit to"

A ty nevíš ani jméno?

"Nevím" řekl smutně.

"My nevíme komu patříme, oni nás vypustí a my letíme a doletíme až tam, kam máme doletět."

"Proto jsem vlétl sem, jestli třeba nejsem tvůj. To jak jsem tě zašimral na nose, to jsem chtěl k tobě, nadechl bys mě a já bych se ti zdál. jenže to nešlo" a byl ještě víc smutný.

Kdopak ví komu se máš zdát?

"Takový veliký pán co nás vyrábí tam u nás"

Kde u vás?

"Za Branami v Říši snů"

Jů, tam bych se chtěl podívat!!! a usmál jsem se.

"Tak můžeš letět se mnou." Hned jsem seskočil z postýlky a oblékal jsem se, vzal jsem si i sušenky do kapsy u kabátu a i nožík od tatínka.

"Víš jak se dá cestovat se snem?" Zavrtěl jsem hlavou "snesu se k tobě na postel a ty jakoby na mě skočíš." a pousmál se. "A neboj se nespadneš nikam, jsi přeci na posteli." a zase se usmíval o trochu víc. Byl asi rád, že nepoletí sám...

Snesl se na postýlku, přímo na mou deku, já skočil a zavřel oči. necítil jsem dopad, jenom lehkost s jakou jsem se vznášel jen ve snech o létání. Když jsem je zase otevřel, nestačil jsem se divit. Seděl jsem na mráčku jako na koni a byl jsem stejně tak malinký jako on.

Vyrazil se mnou oknem jako závodní kůň a rozletěl se tam, kam večer zapadalo sluníčko.

Otočil jsem se a díval jak za námi mizí náš dům, i dům Elišky Soukalové i ostatních kamarádů a nakonec zmizeli za kopcem i jejich světla. Začal mi cestou vyprávět o tom, že letíme cestou jen pro sny a že tudy asi ještě žádný podobný kluk neletěl. Držel jsem se ho a díval se pod sebe na zem a na světla všech těch měst co zářili do tmy. Nikdy jsem neletěl ani v letadle a takhle pozdě venku jsem taky nebyl, ale se Snem jsem se nebál... podlétl jakýsi most a letěl nad řekou směrem ke světlu, které před námi stále víc a víc sílilo. Světlo najednou zablesklo nad obzorem a byla vidět veliká vrata, ze kterých se to světlo linulo do širého kraje. Sen mířil přímo k nim. Světlo bylo teplé jako paprsky letního sluníčka. Kolem nás prolétali Sny v podobě mráčků, byly kulaté, šišaté, modré, červené, oranžové no prostě všech možných velikostí, barev a tvarů... vypadalo to jako továrna na barevné bubliny, jen to bylo moc a moc veselé, ne jako ta továrna ve městě kam jsme jezdívali nakupovat. Moc se mi to líbilo. Tu a tam jsem zahlédl velký stín v těch ohromných vratech, ale neptal jsem se copak to je. Bylo to krásné místo, plné radosti, tady by se určitě líbilo všem dětem.  Sen na kterém jsem letěl kličkoval mezi ostatními Sny co letěli proti němu a za chvilku byl u tří Bran. Všechny byli otevřené a za nimi byl obrovský mohutný pán s vousem a šedými vlasy, který na veliké peci vařil ve třech barevných hrncích. Chvíli jsme se jen tak vznášeli v bráně a pozorovali co dělá. Vždy vzal velikou vařečku s dírou, namočil do jednoho hrnce pak i do druhého a třetího a pak do té díry ve vařečce foukl. Zrovna vyfoukl velikou modrou bublinu jako bublifukem, ve které bylo červené auto ovázané pentlí. Pak se ta bublina scvrkla a vypadala jako mráček. Ten pak seděl jen tak ve vzduchu a čekal. Kolem se jich už vznášelo hodně. Vzal do hrstí všechny ty mráčky co se tam tak nehybně vznášely a mohutným fukem do dlaní je poslal do brány. Vylétly jako střela a mířili někam do neznáma. S námi ten fuk také zacloumal. Tak takhle se dělají sny zašeptal ten, na kterém jsem seděl. Ten pán ani na chvilku nezaváhal a zase vařečku namáčel všemožně do hrnců, pokaždé ale jinak a vyfoukával další barevné Sny. Vyrazili jsem abychom ho nevyrušili směrem k němu. Ten můj mráček zaletěl až k jeho velikému uchu a zklamaně povídá. "Prosím, prosím pane Snáři já se ztratil..." ten zvedl hlavu otočil se na něj a zamračeně se díval,

COPAK JSI NEMĚL LETĚT ROVNOU TAM KAM JSEM TĚ POSÍLAL? NEZODPOVĚDNÉ SNY. Zabručel.

KDE SE TOULÁTE, KDYŽ NEDĚLÁTE CO MÁTE! povídal nahněvaně. Pozorně si Sen prohlédl a přidal.

A JEŠTĚ BERETE SNAD STOPAŘE. TO JSOU MI VĚCI. Vytáhl z kapsy v košili velikánskou lupu a pozorně si sen i se mnou prohlížel, jeho oko za tím sklem vypadalo hrozitánsky, ale obláček se sni nepohl.

S TEBOU TO JE ALE TRÁPENÍ, VŽDYŤ ZA CHVÍLI TAM BUDOU VSTÁVAT. Podíval se na kapesní hodinky, aby zjistil kolik času ještě zbývá do svítání.

BUDEŠ RYCHLÝ SEN! A TY?...Zamyslel se...

CO S TEBOU. Podíval se na mě skrz tu velkou lupu.

TEBE POŠLEME S TVÝM VLASTNÍM SNEM. zamíchal vařečkou všechny hrnce a pak vyfoukl duhovou kuličku, teda vypadal jako ta duhová kulička co jsem ji vyhrál v kuličkách s klukama z ulice. Sáhl do vznášejících se obláčků a vytáhl ten z nich co byl stejně duhový jako ta kulička.

A TEĎ DO VNITŘ! nakázal. I s tím duhovým mráčkem jsme vlétli do té veliké duhové kuličky co se nehybně vznášela.

MÁTE STEJNOU CESTU. řekl a usmál se. Vytáhl ze zadní kapsy veliký prak, vzal kuličku, ve které jsme byli, umístil do praku, natáhl a pustil. Vystřelili jsme jako raketa, a svištěli vzduchem do dálky, bylo ještě slyšet jak volá

ŠTASTNÉ SNY...  a pak smích, který ustupoval jak jsme se vzdalovali. Svištěli jsme do tmy, že ani oči nestačili přivykat. Nebyla to ani chvíle a byli jsme u našeho domu. Přesedl jsem si na svůj Sen a rozloučil jsem se s tím co mě vzal na výlet. Jen jsem ho pohladil, veliká duhová bublina praskla do tisíců jiskřiček, které se rozlétli do všech stran. Sen letěl dál, viděl jsem ještě, jak zahýbá do okna o tři domy dál, kde bydlela Anežka Skálová, která jezdí každé prázdniny k babičce a domů vozí velký košík jahod. Hned jsem věděl, že se tam moc těší.

"Tak a spát, ať si mě užiješ" řekl ten můj sen a usmál se, i já se usmál, protože takový sen jaký jsem dnes prožil, se mi už asi nikdy zdát nebude. Uložil mě do postele, řekl "dobrou noc". Zhluboka jsem se nadechl a tvrdě usnul.