Šelma

Polární záře – tyrkysové plameny balonových hořáků, hliníková fólie vlající ve větru a rána, palčivě bílá odrazy slunce na ledové krustě. Krajina pod sněhem – ladné křivky šelmy – přivírá oči a slastně přede. Svůdná, pod přikrývkou nachu. Tam, kde z ní moře strhne šaty, bělá se stěnami útesů. Králičí nory, zelené citadely, hromádky bobků jak dělové koule na baštách. Průsvitná těla chaluh s odlivem černají a křehnou.

Prsty mám ztuhlé, že sotva udrží pero a od úst mi jde pára. Krajinu za oknem bičuje studený déšť. Vrcholky kopců se ztratily v mlze. Volají na sebe hlubokými hlasy jak hledají svá úpatí. Podivně teskná podívaná. Že by snad člověk to okno uchopil a jako obraz, na který se už nikdo nechce dívat, pověsil do tmavého kouta předsíně.

Alky se choulí na břidlicových římsách útesů. Jdeme a naše prázdné hlavy duní, při každém došlápnutí. Zní to jako když do sebe v náplavce narážejí sudy. Cesta je kluzká blátem a břidlicí. Trhlinou v obloze prosákne slunce, moře se naplní světlem a vraky korábů jsou tyrkysově modré. Stínohra vln na písečném dně. Stoupáme úzkou stezkou podél útesů.

Z moře ční schýlená postava starce. Hladina čtvrt míle pod námi je najednou blízko. Když natáhneš ruku, špičky prstů se téměř dotýkají hřebenů vln. Vysoko v kopcích v podmáčené trávě tlí hliníková kostra letce; posetá ptačím trusem a obrostlá lišejníky. Pak dolů stěnou fialového vřesu. Jediné chybné našlápnutí znamená pád. Zavadím prsty o chomáč trávy, nohy podklouznou, podlomí se v kolenou, země a nebe se slijí v rudomodrou spirálu a hluboko dole zelené polštáře mechu. Válíme sudy srázem, kosti se lámou a klouby s praskáním opouštějí jamky. Pak ležíme s hlavou v mechu a tiše pozorujeme tenké stružky krve. Na úpatí úlevně vydechneme a s hlavou ostře zakloněnou vyhlížíme hřbet hory, ze které jsme sešli. Ve večerním slunci zřetelně vystupují křivky spící šelmy.