Dopis otci

Ahoj tati,

píši Ti tento dopis, protože nemůžeš vědět, co jsi způsobil. Nebo možná...

Den začal úplně normálně. Samozřejmě, když připočteš to, že Ty jsi byl už téměř dva měsíce v nemocnici a já jsem Tě už ty dva měsíce neviděla. Nechtěli mě za Tebou pustit, protože mi bylo teprv 12 let. Chyběl jsi nám na vánoce. Nesli jsme Ti do nemocnice salát a kapra, ale nepustili za Tebou ani mamču, protože jsi byl na JIPce.

Toho lednového večera u nás byla teta, mámina mladší sestra. Zazvonil zvonek, máma šla ke dveřím. Vrátila se, po tvářích jí stékaly slzy a v ruce držela telegram. Stálo v něm, že jsi umřel...

Nevím, co všechno musela maminka zařídit, nikdy mi to neřekla. Ale musela pro Tvoje věci a také zařídit pohřeb a moc dalších smutných věcí. Pomáhala jí alespoň její sestra.

Nechal jsi ji samotnou s dvěmi dětmi, bratrovi tenkrát bylo 16 let. Nechal jsi tady taky dospělého syna ze svého prvního manželství. Ten k nám přišel druhý den se svojí manželkou. Chtěli Tě jít navštívit do nemocnice... Dodnes ho vidím, jak sedí v předsíni na lavici s hlavou v dlaních.

Následoval pohřeb. Možná Ti to přijde divné, ale já si ho nepamatuju. Nevím, kdo tam byl, či nebyl, nevím, jak vypadala obřadní síň. Víš, naše mysl k nám dokáže být neskutečně milosrdná. Umí odsunout nepříjemné vzpomínky někam, kde je už nikdy nenajdeme...

Napadá mě jediné slovo: PRÁZDNO. Jakoby odešla jakákoliv atmosféra. A prázdný čtvrtý talíř tuto atmosféru ještě umocňoval.

Máma se protloukala, jak jen mohla. Já měla pocit, že jsem se jednoho rána probudila úplně jiná. Nechci říct, že jsem dospěla, to by nebyla pravda. Ale naprosto přesně jsem věděla, že nejsem středobodem vesmíru a že musím brát ohledy na někoho dalšího. Možná až chorobně mě Tvoje smrt přimkla k mámě a k bratrovi. Odmítla jsem chodit do tanečních, protože to Ty jsi vždycky říkal, že se těšíš až mě povedeš na prodlouženou. Vždycky když jsem někde řekla, že můj otec zemřel, jakoby se ze mě najednou stal mrzák. Lidé nevěděli, jak se ke mně mají chovat, tak jak jsem to mohla vědět já?

Prošla jsem snad všemi možnými stádii vyrovnávání se s katastrofou. Začalo to šokem, který způsobil, že si nepamatuji pohřeb. Přišlo dlouhé období, kdy jsem nevěděla, co to vlastně pro nás znamená. Byla jsem schopná se smát vyvěšenému parte. Potom jsem začala vyčítat. Téměř jsem Tě nenáviděla za to, že jsi zemřel a za to, že sis pořídil děti téměř v padesáti. Přišlo mi to jako hrozná nezodpovědnost. Musel jsi přeci vědět, že to takhle může skončit!!! Člověk ale jednou zjistí, že nic z toho, co jsem popsala nemá cenu. Stalo se totiž něco nezvratitelného a nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Tak jsem se s tím smířila.

Plyne jedenáctý rok od tvé smrti. Stále se mi o Tobě zdá a já se probouzím s tím, že otevřeš dveře a budeš mě budit do školy. Jsem už dospělá (asi opravdu) a pokouším se o sebe postarat. A přesto, tolik bych Tě tady chtěla mít. Už je to přeci tak dávno, tak mi, prosím, řekni, proč mám slzy nakrajíčku, když si jenom vzpomenu na ty dny před deseti let.

Nevím, co je smrt. Vím jen, že přes všechny ty rozumné řeči, že smrt je přirozenou součástí života, neznám nic bolestnějšího. To celý život takhle bolí?

Chci abys věděl, že Tě miluju a že není pravda, že obraz milovaného člověka, kterého jsi dlouho neviděl, vybledne. Pamatuju si Tvojí podobu, hlas, vůni ... a myslím, že si to budu pamatovat nadosmrti a možná mě tahle vzpomínka přežije.

                                                          S láskou Tvoje Cácorka