Kupředu!

Dnes večer, někdy po výbuchu sopky, ničícím poslední zbytky mé osobnosti, jsem cítil chlad od nohou. Mrazivý sníh prolézal děravými botami mezi prsty a ovíjel se kolem kotníků, jež stahoval jako hroznýš ve smrtelné křeči. Omrzlou tvář zahřívaly horké slzy, prokousávající si cestu po zmodralé kůži. (To bylo, když jsem procházel pod tvým oknem, zahaleným neprostupnou mlhou bílých záclon). Moje loď míří k ledovcům a motor ne a ne zastavit. „Zpětný chod!“ Křičí kapitánova duše, řítící se k šibeničnímu kopci pod klenbou plyšového nebe. A lodní strojník je mrtvý. Jeho rozdrcené tělo leží pod ocelovým plátem kapitánovy zborcené kajuty. Vyzvracel jsem umrzlého boha přes palubu a uvnitř zbylo jen srdce, hledající naději ve svých katatonických záškubech. Křik psychopatů se slévá s jemným klavírem. Nakonec v tom není žádný rozdíl. Arktické moře je ledové. A zmrzlé ruce jsou příliš křehké… křehké, na semknutí!

---