Galerie - přízemí

Na radu zkušenějších dám,
veršovat už nehodlám.
Tři obrazy a každý jiný,
nebo máte jiné mínění?


Věnováno Všem

******** GALERIE ********** Obraz první Cihlová budova s vysokým komínem, stará a ohyzdná. Okna vymlácená umožňují pohled dovnitř. Vevnitř je temno, pusto a prázdno, jen ze stropu visí rezavé řetězy, v průvanu tiše zvonící. Tmavý obrys v koutě, co to může být? Z blízka je už vidět, je to stará pec, poklop železný uzavírá otvor hladový. Tma a chlad ..., Ale pozor! V zadním rohu ohniště cosi slabě svítí! To jeden uhlík si ještě uchoval vzpomínku na ten žár. Ještě trochu doutná, ještě slabě svítí, ale to nemá dlouhé trvání a oheň zhasíná. Tak skončil poslední plamínek oranžový. Již se nic neděje, uhasla poslední naděje. A tak budova stojí sama, na kraji města, temnými důlky oken hledí do světa, pod zničenými okapy, vyryl do cihly déšť hluboké brázdy. ----------------------------- Obraz druhý Strašlivý jas. Sluneční paprsky nemilosrdně bijí do zjizvené pustiny. Je tu prázdno, jen sem tam trčí pokroucený suchý kaktus, či na zemi spočívá, prachem zaváta, kostra živočicha. Ale v tomto žhavém čase už ani ten vítr nevane, nikde se nic nepohne. A bílé Slunce dál nemilosrdně shlíží svým žhavým zrakem, uprostřed prázdné oblohy modré. Nebo ne zcela prázdné? Od severu se cosi blíží, je to tmavý mrak. Zdalipak cestu Slunci zkříží? Rozpukané rty Země s nadějí na mrak čekají. „Aspoň trochu vody,“ šeptají o pomoc, „cožpak je to tak moc?“ Snad už záhy, spadne trochu vláhy, probudí k životu v půdě ukrytá semena a ta vyraší novým životem. Mrak se blíží, s lítostí kraj pod sebou prohlíží, upadne mu slza jediná. Padá dolů z velké výše, laškovně se protahuje, vybírá si, kam dopadne. Jenže ouha! Cesta dolů je tak dlouhá, Slunce vodu odpařuje, kapka se rychle zmenšuje a kousíček na povrchem už z ní není vůbec nic. Žár Slunce dál pokrucuje chvějivé obrysy beznaděje. Tuhle Zemi už nic nezachrání. ----------------------------- Obraz třetí V daleké (či ne) budoucnosti zbývá na Zemi poslední živý tvor. Tak se na něj blíže podívejme: Tvar jakýsi neforemný, chobotnici je podobný. Má jen čtyři chapadla, ale ne, má ještě páté, ale to je zakrnělé. Kromě chapadel trčí z okrouhlého těla na krátké šťopce jakýsi kulatý útvar, z poloviny pokrytý tisíci tenkými, nechutně se vlnícími vlákny. Na jedné straně oné koule jsou různé otvory, některé vyplněné jakousi slizkou masou a orámované dalšími stovkami tenkých tykadel. Jiný je orámován červenou obrubou, za kterou trčí žluté kostěné destičky. Je prostě ohyzdný. Vypadá slabě, pomalu se plazí pustou krajinou, ten poslední tvor. Na co asi myslí, zkusme to zjistit: „J-e-š-t-ě k-o-u-s-e-k za t-í-m bal-va-nem, ur-či-tě b-u-d-e jíd-la k-o-u-s-e-k...“ Zanecháme ho v jeho naději, však nic jiného mu nezbývá, už není žádná potrava. Plazí se stále pomaleji, jak poslední síly ho opouštějí. Už se dostal za ten kámen a poznal, že je s ním ámen. Z posledních sil se otáčí tváří k hvězdnatému nebi, a život ho opouští. Zvolna chladne, oči mu už nezáří, jen se v nich odráží, studený svit hvězd. A tak tam tiše leží, ostatky posledního tvora na ZEMI. ----------------------------- To je zatím vše, přátelé, dnes končíme s prohlídkou Galerie. Ještě se koukneme na stěnu, kde kdosi vyrýpal zprávu: „LIDÉ, BDĚTE! Už tu dlouho nebudete! Milénium je už blíže, zbaví Vás té velké tíže Ž I V O T A !“

---