Hájovna

                                                        I.část                                                                                                    

     Bylo mi dvacet,měla jsem jedno dítě,manžela a byt ve velkoměstě.Pracovala jsem jako sekretářka ve stavebním podniku,manžel právě dostudoval na lesnické fakultě a hledal si místo. Nebylo to ovšem snadné, protože ve velkoměstě místa pro "lesáky" na stromech nerostou. Navíc, manžel, přírodní člověk, netoužil po ničem jiném, než bydlet někde v lese, od velkoměsta co nejdále. Moc se mi to nelíbilo, ale vzhledem k tomu, že jsem byla matkou a chtěla pro své dítě to nejlepší, souhlasila jsem s přestěhováním.Na svém místě sekretářky jsem tak moc zase nelpěla, dala jsem proto výpověď, ale obávala jsem se,že mi bude chybět chození do kina,do divadla a také posezení v kavárně s přáteli.Ale, chtěla jsem to risknout, nakonec každá nová zkušenost je dobrá.To jsem ovšem netušila, co všechno mě čeká.
    

     Manžel pocházel z Valašska, každopádně chtěl místo někde tam, také svoji žádost situoval do této oblasti a docela brzy mu bylo nabídnuto místo lesníka v tomto kraji. Dostali jsme k obývání hájovnu, vzdálenou od okresního města asi patnáct kilometrů a od nejbližší vesnice, kde se dalo nakoupit a zajít do místní hospody, asi kilometry dva.
     Hájovna byla v docela špatném stavu, už tam dlouho nikdo nebydlel, zezadu byla stíněna vzrostlým lesem, takže tam bylo v jedné místnosti i docela vlhko, ale vyvážil to potůček, který tekl před ní, podotýkám, že chovný pstruhový a manžel si tam v tůňce občas ulovil večeři i přesto, že se to nesmělo, ale říkal"tady jsem pánem a to by bylo,abych si občas nějakého pstroužka nedopřál" a tak si je někdy sám připravil.Musím přiznat, že v přípravě ryb byl opravdový mistr.
    

      Napravo od hájovny jsme měli zahrádku,oplocenou,kde jsem později pěstovala snad všechnu zeleninu,kterou jsem v kuchyni potřebovala. Jelikož jsem pocházela z vesnice a rodiče byli zemědělci, nedělalo mi to žádné potíže a docela se mi na tomto"poli" dařilo. Mimochodem, měli jsme tam i malé pole, kde jsme vždy prvního května/místo,abysme šli do průvodu, za což jsme byli oba v zaměstnání velmi kritizováni/sadili brambory. Moc užitku jsme z nich neměli,protože nám políčko většinou zničila divoká prasata,která se v hojném počtu proháněla v lese za naší hájovnou. Byl to les vzrostlý,hluboký a táhl se několik kilometrů.Na louku, která navazovala na naše políčko chodilo i hodně srnčí zvěře a protože tam bylo několik jabloní, ráda si smlsla i na nějakém tom jablíčku,které spadlo na zem. Mezi loukou a políčkem jsme vybudovali ohradu, které kraloval velký ořešák, jehož plody jsme však nekonzumovali my, ale naše prasata,která jsme tam pěstovali a jejich maso určitě i proto bylo tak vynikající chuti.
     

     Bylo to proti zvyklostem "pasekářů", hodně se divili, že necháváme prasata venku, měla jen přístřešek proti špatnému počasí, ale můj muž byl nadšený chovatel, člen místního spolku, a zkoušel různé alternativy chovu, což jsme jim ovšem nemohli vysvětlit, protože správný pasekář se svými zvířaty žije pomalu v jedné místnosti. Jejich chaloupky měly chlév přilepený ke kuchyni a vůbec nebylo divné, když jim v místnostech pobíhaly slepice.
    

                                                      II.část                                                                                                 

     Na to, že jsme byli z velkoměsta, jsme se docela brzy zabydleli, až tedy na našeho syna, který pokud byl malý, bylo mu to jedno, ale až začal chodit do školy a musel do ní dojíždět autobusem, zrovna tak jako já do práce, to už se mu moc nelíbilo. Ale, nedalo se nic dělat, slíbila jsem před oltářem, že budu svého muže následovat a tak jsme se museli přizpůsobit. Někdy jsem toho hluboce litovala, někdy jsem byla naopak velmi šťastná a milovala jsem tu přírodu kolem i ta naše zvířátka, kterých jsme měli tolik, že jsem to někdy stěží zvládala. Když manžela odvolali na nějakou kalamitu, kdy hrozilo přemnožení kůrovce, docela jsem se sama s dítětem i bála. Na dvoře jsme sice měli dva pejsky, ale byli to voříšci,které nám lidé donesli, že je někde našli,od těch jsem se žádné ochrany nedočkala, ba naopak pustili do dvora každého, kdo dokázal přeskočit náš plot. A to se stávalo dosti často, obzvláště, když zavřeli hospodu a "pasekáři" se vraceli domů.Jelikož jejich cesta vedla kolem naší hájovny, nebylo jim zatěžko přelézt plot a bušit nám na okna třeba i o půlnoci, abysme si s nimi dali skleničku něčeho ostrého. Odmítnout nešlo, všichni věděli, že je slivovice u nás k mání. Bylo jim sice divné, že když pálíme , nepijeme , ale aspoň bylo více pro ně. Když jsme s těmi lidmi chtěli vycházet, nezbylo, než jim otevřít, pohostit je a pak ráno v pět hodin vstávat, poklidit veškeré naše zvířectvo a jít do práce.

      Když už to přesahovalo únosnou mez, pořídil manžel psa bojového plemene - rottweilera, fenku AXU. Vycvičil ji a když vyrostla, už nám nikdo přes plot nelezl. Pohled na ni,protože byla mohutná, naháněl patřičný respekt. Nás milovala a chránila. Je fakt, že do dvora každého pustila,ale ven už se nikdo bez doprovodu některého z nás domácích, nedostal.Docela dobře se snášela i s našimi kočkami, které měly své pelíšky ve stodole a docela se činily při chytání myší, kterých bylo s ohledem na blízkost lesa,dost a dost. Ale i ony dostávali svůj díl masa a mléka. Těchto pochutin u nás bylo přebytek, protože manžel se dočista zbláznil a choval snad vše, co se chovat dalo.
    

      Na jaře se nám batolila v zelené travičce kolem domu kuřátka,káčátka,housátka-doprovázena svými pyšnými rodiči a byl to opravdu krásný pohled. Ta žlutá sluníčka v trávě, z dálky vypadala jako pampelišky. Před velikonocemi se rodila kůzlátka, říkala jsem jim, že jsou to kamzíci, skákala radostně a pokud možno vylezla vždy na nejvyšší hranici dřeva a rozverně se rozhlížela.Samozřejmě i pár oveček zdobil naši ohradu.
     

                                                     III.část                                                                                            

      Asi po dvou letech, kdy jsme se zabydlovali, proháněla se nám po dvoře tři čínská prasátka, naši miláčci,kteří na zavolání "buby,buby" reagovali zběsilým úprkem ke mně, že mě málem porazili.Věděli, že dostanou chleba, nebo nějaké pečivo, což bylo pro ně velkým pamlskem. Tato čínská prasátka , žila na našem dvorku. Velká prasata, byla v ohradě pod ořešákem. Když nás s východem slunce vzbudil kohout, šla jsem nasypat drůbeži. Nakrmila ovečky,kozy i prasata, ale když manžel jeden rok dotáhl domů i jalovici, to už jsem začala protestovat, protože, to už se zvládnout s domácností, výchovou dítěte a prací, nedalo. Tak ji, až dorostla patřičné váhy, prodal.
   

     Frustrující záležitostí bylo rozhodování, kdo to zvířectvo zabije. Nikdo z nás se k tomu neměl, tak jsme kůzlata, malé ovečky a několik čínských prasátek vždy prodali. O zabití drůbeže a škubání husího peří se podělily ženy z vesnice, protože zadarmo si to peří mohly nechat. A protože tekl kolem naší hájovny potůček, naše husičky do daleka svítily bělostí peří a tak by se dalo říci, že se nám podařilo i některé rodiny kvůli tomu znesvářit, protože peří, to se chystalo pro nevěsty do výbavy. My"inteligenti" z města, kteří jsme tomu dle nich nerozuměli, jsme si pořizovali přikrývky z jiných materiálů, protože jsme se chtěli vyhnout roztočům, bylo jich i tak dost z holubů, které manžel choval v holubníku. Tam jsem se nemohla kvůli alergii ani přiblížit. Ale nadívaní chutnali výborně.
    

      Protože já jsem vyrostla na klobásách a domácím uzeném, chutnalo mi nejvíce maso vepřové a proto se u nás vždy v zimě, po Novém roce konala zabijačka. Na tu první jsem si pozvala řezníka, ale jeho vypité množství slivovice se úměrně projevilo na chuti pracovat, takže nám jen rozdával rozkazy a my jsme skákali, jak on kázal. Potom, když už se dělaly jitrnice,jelita a tlačenka, uvědomila jsem si, jak šíleně má špinavé ruce a noří je do těch našich dobrot jakoby se nechumelilo. Kdybych ho požádala,aby si ruce umyl,určitě by se urazil, to jsem nemohla riskovat, narušilo by to naše doposud docela dobré soužití se sousedy "pasekáři" a i s vesničany,když jsme občas zašli ze slušnosti do hospody, protože, to se prostě na vesnici musí. Musím říct, že množství zkonzumovaného alkoholu v každé té pasekářské rodině mě vždy šokovalo. My bysme z toho asi umřeli, je to drželo při životě.
    

     Rozhodla jsem se proto, že další zabijačky, a že jich bylo za těch deset let, co jsme na hájovně žili hodně, si budeme dělat sami. Chlapi, tedy muž a syn prase venku očistili, v kotli se vařili ovary a maso na jitrničky,jelítka,tlačenku, a já jsem uvnitř potom mlela,kořenila,zavařovala maso do konzerv, pekla klobásy a spolu s mužem jsme další klobásy vyráběli na uzení. Ale, o zabijačkách jako takových, a jak se nám při nich dařilo, to by bylo na samostatné povídání a to nemám v úmyslu. V tomto příběhu jsem se chtěla nejvíce zaměřit na chovatelské úspěchy mého muže, který si usmyslil, že vychová nový druh prasete a sice zkřížením prasátka čínského,které dosahovalo v dospělosti ve hřbetě výšky 60 cm a prasata našeho českého bílého, kdy prasnice dosahovala výšky 90 cm.
    

     Musím ještě podotknout, že jsme se rozhodli vyrábět si i ovčí sýr a tak muž zkonstruoval jakési stání ze dřeva, kam každá ta chuděra byla připoutána a já jsem zezadu, protože to se tak dělá, tu ovečku dojila a s každým těžce získaným decilitrem mléka, které jsem jí násilím z cecíků vytáhla, jsem běhala po dvoře,pyšná, jak jsem šikovná. Ale, musím přiznat, že chuť na sýr nás brzy přešla, moc nám to nechutnalo, nehledě na tu šílenou práci, dostat to mléko z těch oveček. A také mi jich bylo líto. Jejich maso jsme také nejedli, zrovna tak jako králičí, chovali jsme je na kožešiny a maso dostávali naši pejsci a kočky. Jednou to u nás zaznamenal jistý soused a museli jsme hodně vysvětlovat , protože ovce je pro lidi z pasek skoro posvátná, žijí s ní v dokonalé symbióze. A tak jsme je radši prodali a také králíky, protože kožky, rozvěšené kolem hájovny, kde se dalo, aby si je jednou za čas "kožkař" odvezl, pěknou ozdobou tedy nebyly.
    

                                                     IV.část                                                                                                                 

     Jednoho krásného dne, už bylo pozdní odpoledne, manžel se vrátil z práce. Už jsem chystala večeři a tak jsem zašla do zahrádky pro trochu čerstvé petrželky do polévky a všimla jsem si, že něco kutí vzadu u ohrady pro velká prasata. Když jsem přišla blíže, viděla jsem, že sestrojil jakousi šikmou plošinu a stání podobné tomu, co dělal pro ovečky,když jsme je chtěli dojit, jenomže o hodně větší. Tam potom zavedl naši nejkrásnější bílou prasnici a postavil ji tak, že vyšší část plošiny dosahovala akorát k její zadní části. Divila jsem se, že se vůbec nebránila, muž mi však vysvětlil, že když je v říji a větří kance, tak na něho čeká. Vypustil našeho černého,čínského kanečka ze dvora a ten, jak ucítil prasnici, rozběhl se radostně k plošině, táhnouc po zemi své obrovské tlusté břicho tak, že jsem si myslela, že si snad ublíži. Vůbec nezaváhal. Vyběhl po ní, jako by v životě nic jiného nedělal a k velké spokojenosti mého muže se zdařile činil s naší obrovskou prasečí dámou.Nikdy bych tomu nevěřila,kdybych to neviděla na vlastní oči. A tak mě ta podívaná zaujala,že jsem úplně zapoměla na to, že vařím večeři, až mi manžel lehce naznačil, že se mi asi něco pálí na plotně a byl by nerad, kdybysme vyhořeli.
    

      S napětím jsme čekali, jak tato "svadba" dopadne. A dopadla kupodivu velmi dobře.Naší prasečí slečně se narodilo deset krásných prasátek, jedno jako druhé, narodili se v tom přístřešku, co měli v ohradě na spaní, takže jsme je zpočátku neviděli a nevěděli jsme , kolik jich je, ale jednoho dne se po ohradě proháněla celá ta desítka maličkých a světe div se, byla pruhovaná, jako mladá selátka divočáků.
    

      Do dneška jsem svému muži neřekla, že jsem naši prasnici podezřívala z nevěry právě kvůli tomu vybarvení jejích potomků.Říkala jsem si, že se určitě "spustila" s některým kňourem, kteří nám chodili z lesa na brambory a protože její ohrada stála hned vedle a byla jen symbolická s velkými mezerami,mohlo k tomu docela dobře dojít,protože jak říkám "příroda je velká čarodějka." To jsem si ale nechala pro sebe, protože manžel, pyšný na svůj chovatelský úspěch, ohromoval své přátele ve spolku a také se prasátky chlubil na okresní chovatelské výstavě, kde za ně dokonce obdržel jakousi cenu. Prostě si svůj chovatelský úspěch užíval a já neměla to srdce zpochybnit jeho úžasný nápad.
    

 Prasátka se do jednoho prodala, i když musím říci, že za dosti dramatických okolností. Jejich máma je bránila doslova tělem a rozzuřená napadala naše kupce tak, že někteří, pokud doslova neutekli a nepočkali si, až to manžel zařídí, museli vyšplhat na hranice dřeva,, které měl manžel nachystány na pořezání na zimu. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a prasátka šíří naši chovatelskou slávu svými geny asi dodnes.

     Posléze jsme byli nuceni náš chov domácího zvířectva zkorigovat na únosnou míru, protože naše spižírna, mražáky, lednice i udírna přetékala masovými produkty tak, že jsme to pomalu rozdávali všem známým zadarmo. A musím říci, že v té době jsme měli známých opravdu hodně!
A tak jsme si nechali jen pár slepic na vajíčka, kačeny a husy, pár čínských prasátek pro radost a nějaké to prasátko naše české, hlavně kvůli uzeným lahůdkám, kterým jsme nedokázali odolat.
    
Dnes a to je už třicet let od té doby, žijeme ve městě, kde nám to s ohledem na věk lépe vyhovuje. Zážitky, které jsme v hájovně prožívali, ty nám však v paměti zůstanou napořád a věřím, že se tradují i mezi našimi přáteli,kteří nás chodili navštěvovat a vždy se u nás nejen dobře najedli, ale i dobře pobavili,nehledíc na to, že i příroda kolem je vždy dokázala znovu okouzlit.