Christologie Janova evangelia

Christologie Janova evangelia

Tato esej je pokusem vyzvednout základní rysy Evangelia podle Jana.

V Janově evangeliu je velmi specifický a jedinečný důraz na Ježíšův vztah s Otcem. I když Jan tituluje Ježíše mnoha jmény používanými synoptiky (Syn člověka, Učitel, Mesiáš…), naprosto výsostnou roli pro jeho teologii hraje titul Syn Boží, nebo Syn. Celé evangelium protíná idea synovství. Tato základní idea je ustanovena již v prvních větách evangelia (J 1,1). Hymnus na Logos graduje až k zásadnímu sdělení: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (J 1,14). Ježíš neustále zdůrazňuje svou Jednotu s Bohem, Otcem. Jeden z předních světových biblistů E. Kassemann v tomto evangeliu vidí počátek ústředního dogmatu Chalcedonského koncilu.(r.451)[1] Ježíšovu soupodstatnost s Otcem. Naproti tomu zdůrazňuje R. Bultmann toto Ježíšovo propojení s Otcem, jako záruku jeho slov. „U Jana není žádné christologické poučení, ani nauka o metafyzické povaze Ježíšovy osoby – důležité je to že Ježíš přináší Boží slovo.“ [2] V Ježíšových činech i slovech se nezjevuje nic jiného než sláva a čest jeho Otce, který jej poslal. „Neboť sláva syna je v jeho jednotě s Otcem, která se zjevuje v jednotě řeči a činů.“[3] Ježíš nepřichází sám, je neustále provázen Otcem. (J 8,18) V jeho vůli je plně obsažena vůle Boží. (J 5,19). Zdůrazňuje že on jediný poznal Boha. (J 8, 55). Ježíš sestoupil na Zemi, aby zjevil Otce a v poslední hodině jej oslavil a vrátil se k němu.

Poslední věta předchozího odstavce se váže na další výrazné specifikum Janova evangelia a to je důraz na preexistenci Ježíše z Nazareta. Reymond E. Braun svou detailní textovou kritikou nalézá starozákonní prameny tohoto aspektu Janova Evangelia. Je to propojení Moudrosti, vystupující zejména v pozdějších starozákonních spisech (Mdr, Sír, Př …) s postavou Mojžíše. Moudrost je ve Starozákonním podání u Boha od počátku věků (Mdr 9,9) ale není skutečnou osobou i když přichází na Zemi a zjevuje Boží pravdu. Mojžíš je na druhé straně člověk, ale vyznačuje se spojením s Bohem, které mu dává autoritu k předávaní Božích přikázání.[4] Janův Ježíš je syntézou a překonáním těchto dvou tradic. Stejně jako Ježíšův nárok na jednotu s Bohem Otcem, svým nárokem na bytí s Bohem na počátku věků velmi pobuřuje společnost věřících své doby, neb relativizuje jedinečnost Proroků (J8,58). Židovské dějiny a jejich Proroci jsou v Janovi pojímány jako jakási předzvěst, hlásání vrcholného příchodu Logu (J 5,46). O. Cullmann ve svých studiích o preexistenci Ježíšově a jeho vztahu k prorokům v Janově evangeliu dochází k tomuto závěru: „Abraham, Mojžíš a Izajáš byli důležití nikoli především proto, že ve své době přispěli k dalšímu postupu Božího plánu spásy, nýbrž proto, že viděli Ježíše a mluvili o něm.“ [5] Preexistence se zde nutně pojí i s Janovým výkladem Ježíšovi smrti. Ta je prezentována jako vítězství, jako toužený Ježíšův návrat zpět k Otci.

Výjimečné je u Jana také pojetí zázraků. Ty mají v gradující se intenzitě oslavit slávu Otce. Janův Ježíš si je vědom síly zázraku pro získání víry (J 2,23). Avšak snaží se nutit lidi, aby pochopili hloubku a  neprvoplánové sdělení zázraku. Patrný je tento Ježíšův záměr například v šesté kapitole evangelia. Lidé vyhledávají Ježíše po zázraku rozmnožení chlebů na hoře, ten je ale kárá (J 6,26): „Viděli jen vnější zázrak a nehledali Ježíše, nýbrž uspokojení svých materiálních potřeb. Nepochopili zázrak jako znamení, které ukazuje toho, jenž může utišit jiný hlad než lidský.“[6] Zázrak nemá posílit moc Ježíšovu, ale moc jeho Otce. Nejvýjimečnější je však pro Janova Ježíše víra nabytá bez vidění zázraku. Proto říká učedníku Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš, Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“ (J 20,29). Ve čtvrté kapitole evangelia v příběhu o Uzdravení syna královského služebníka se nachází jeden z příkladů této víry jen na základě Ježíšových slov. Ježíš zde nejprve projeví svou skepsi (J 4,49), poté však muži, se kterým hovoří, sdělí, že jeho přání je vyplněno, jeho syn je uzdraven. Muž je daleko od svého domu, kde leží jeho syn a proto se o pravdivosti Ježíšových slov nemůže přesvědčit, přesto však uvěří a vydá se s nadějí k domovu (J 4,50), po cestě se dozví, že Ježíšova slova se vyplnila (J 4,51). Jan tedy posouvá úroveň zázraku na rovinu znamení zjevení Boha.

Jak jsme tedy poukázali výše Janův Ježíš zjevuje Otce, zároveň se však setkáváme v jeho evangeliu s neobvyklým množstvím vět, kde Ježíš zjevuje sám sebe, nebo spíše svou roli. Máme na mysli věty uvozené „já jsem…“. Zdá se, že zde Jan poukazuje na Boží přítomnost v celých Starozákonních dějinách. Od dob Mojžíše kdy Bůh vyslovuje tuto sounáležitost (Ex 3,14), je toto „já jsem“ stále v jistém smyslu přítomno. Nyní je však tato přítomnost Boha konkretizována, nejprve v Ježíšově lidství a pak v doplnění tohoto prostého „já jsem“ slovy.  V nich je patrný vliv gnose, neb slova, která po tomto vyznání následují, jsou hojně užívána v gnostických textech. Jedná se zejména o výrazy: světlo světa (J 8,12), cesta, pravda a život (J 14,6), vzkříšení a život (J 11,25). V dalších najdeme motivy starozákonní – chléb života (J 6,35.48), nebo ranně křesťanské – dveře (J 10,7.9) , dobrý pastýř (J 10,11.14), vinný kmen (J 15,5). „Tato slova hlásají tedy jedinečný, výlučný Ježíšův nárok, a zároveň jeho život věnovaný lidem.“[7] V těchto slovech je tedy zdůrazněna Ježíšova jedinečná role pro spásu a život člověka. Vydat se na tuto cestu, pravdu a život ale vyžaduje bezmeznou víru.

Nyní se tedy pokusím shrnout Janův důraz na víru, která se všemi čtyřmi předchozími odstavci velmi souvisí. Víra v Ježíše a jeho učení musí být absolutní, vyžaduje naprosté odevzdání. R. Bultmann i O. Cullmann se shodují na tom že: „Jan staví křesťana před Ježíše do pozice rozhodnutí.“[8] Bro232. Tato rozhodnutí je naprosto zásadní pro celou existenci člověka. V Janově evangeliu jsou spolu bytostně provázána slova víra a život. (viz výše kapitola já jsem). „Tento život spočívá podle Jana jen ve víře v Ježíše Krista, Božího syna.“[9] Tady nám vysvítá další aspekt víry popsaný Janem, a to je Ježíšovo tázání po hloubce a skutečnosti víry tehdejší společnosti. Tvrdí, že ten kdo v pravdě věří v jeho Otce, ten nutně musí věřit i v něj, a naopak. Totéž platí i o nenávisti a zavržení (J 15,23). Proto také v posledních chvílích nabádá své vyvolené: „Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ (J 14,1) Vírou v Ježíše tedy člověk naplňuje i víru v Otce. Ježíš se nespokojuje s vírou v něj, jakožto zjevovatele Božího slova, Mesiáše. V Janově evangeliu Ježíš sice souhlasí s vyznáním že je Mesiáš (J 4,26), ale Janovo pojetí mesianity se liší od pojetí tehdejšího. Janovo pojetí odmítá mesiáše jako světského panovníka Izraele, radikalizuje ale jeho spojení s Bohem a jedinečnost v rámci Božího plánu spásy. Proto ve vyznání Marty stojí vedle sebe tituly Mesiáš a Syn Boží (J 11,27). Člověk zde tedy stojí před rozhodnutím, zda přijmout Ježíše a to pouze s jeho nárokem na jednotu s Bohem Otcem, anebo ne.

Jak již jsem řekla, důsledky tohoto rozhodnutí se promítají do celém bytí člověka a jeho spásy. Vira a christologické vyznání jsou tedy v Janově evangeliu úzce vázána na eschatologii a soteriologii. „Pro Jana se vlastní rozhodnutí děje v přítomnosti, při setkání s Ježíšem, případně jeho slovem.“[10] Velmi výrazné je Janovo naprosto ojedinělé pojedí soudu, které s eschatologií a soteriologií úzce souvisí. V zásadní Rozmluvě s Nikodémem Ježíš říká: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“ (J 3,17.18.19) V těchto větách je propojena celá Janova koncepce. Nejprve formulace spásného významu víry v Ježíše, a v návaznosti na tuto víru, poukaz na existenci soudu. V odborných kruzích se tedy mluví o „presentní“ eschatologii v Janově evangeliu. „ Ježíš je světlo, a lidé proto musí buď otevřít oči a vidět, anebo se odvrátit do tmy.“[11] Skrz celé Janovo evangelium se vine cesta, cesta kterou člověk dojde ke spáse, cesta po který musí člověk kráčet s nejhlubší pokorou a vírou, cesta kterou je Ježíš Kristus, Boží Syn.

            Učinit toto rozhodnutí je však pro člověka, zmítaného hříchem a strachem, velmi těžké. „Člověk se sám nedokáže vysvobodit ze své propadlosti „tomuto světu“.“[12] Toho si je Janův Ježíš vědom a tak poskytuje člověku podporu v tomto rozhodnutí, Ducha. Člověk  musí umřít pro tento hříchu propadlý svět a znovu se narodit. „Síla, která ho promění a dá mu nové bytí je podle Jana Duch.“[13] Již za Ježíšova života, ale i po něm, je lidem nabídnuta možnost přiblížit se Ježíšovu učení a spáse. Ten kdo je znovu zrozen z Ducha je s to učinit tento skok do víry. (J 3,5) Pod jeho vlivem vnímá pravdu v Ježíšově řečech i hloubku znamení v zázraku. Proto Jan nazývá Ducha , Duchem Pravdy, aby tak zdůraznil jeho jedinečnou roli v poznání pravdy. Tento dar Ducha poskytne člověku za Ježíšova života sám Bůh, Otec. Pro Janova Ježíše, je smrt na kříži v jistém smyslu hned trojím vítězstvím, Ježíš se navrátí zpět k Otci, tím jej oslaví a dovrší co jest psáno a také sešle Ducha Pravdy ve svém jménu. (J 16,7-11). V Janově pojetí je Duch Pravdy, Paraklet vlastně novou přítomností Krista. (J 15,26) Křesťanská obec, vystavena neustálému pronásledování a opovržení tak nachází naději. Duch je s Ježíšem naprosto totožný a hlásá tedy stejné učení, nově jej však interpretuje a dokresluje v souladu s podmínkami Obce. (J 16,13) Také proto je Janovo evangelium velmi nadějné, Kristus stále stojí před člověkem a říká. „já jsem světlo světa“ (J 8,12) Stačí jen otevřít oči a Duch nám zjeví co je třeba činit.

Janovo evangelium je pro svou sílu a hloubku už od svého vzniku jedním z nejvíce diskutovaných a interpretovaných textů Nového zákona. Janovo neustálé apelování na pravost víry a jedinečnost vztahu k Bohu nenechává člověku prostor k úniku. Odpověď na tuto Janovu základní existenciální otázku nacházíme v mnoha textech napříč dějinami v značně rozdílných formách. V Německé mystice, především v postavě Mistra Eckharta, se setkáváme s důrazem na podstatu Otcovství, která je založena v nekonečném plození. Na tom je postavena mystická idea zrození Krista v člověku. R.Bultmann v Janově evangeliu nachází významné podklady pro svou existenciální teologii. Interpretací tohoto mnohovrstevnatého textu je opravdu mnoho. Mě velice zaujala interpretace fascinujícího myslitele dvacátého století Martina Bubera. V rámci své filosofické koncepce vztahu Já -Ty zkoumá Janovo evangelium, zejména vztah Krista s Bohem Otcem.  Spatřuje v něm výsostné zjevení tohoto čistého vztahu Já – Ty. „Vždyť toto evangelium je vskutku evangeliem čistého vztahu.“[14]Vztahu, který naplňuje člověka, zpřítomňuje okamžik, prostupuje ve Věčnost. Vztahu, který jediný vede člověka k Bohu. „Otec a Syn, podstatě totožní – můžeme dokonce říci: Bůh a člověk, v podstatě totožní – jsou nezrušitelně skutečná dvojice, jsou to dva nositelé pravztahu, který má od Boha k člověku povahu poslání a příkazu, od člověka k Bohu povahu zření a slyšení, a který je navzájem poznáním a láskou.“[15] Tato spjatost člověka s Bohem ve vztahu však nemá člověka vést k zanechání pokory. „V tomto vztahu se Syn  - třebaže Otec v něm přebývá a působí – sklání před tím, kdo je „větší“ a modlí se k němu.“[16] Vždyť i Janův Ježíš, i když neustále zdůrazňuje svou jednotu s Otcem říká: Jestliže mě milujete, měli byste se radovat, že jdu k Otci; neboť Otec je větší než já (Jan 14,28) Janovo evangelium staví člověka před otázku života a smrti, ke které člověk nemůže být lhostejný, proto je text tak neskutečně silný.