Můj hvězda

Jednou z nebe spadla hvězda,
rovnou do náruče mi klesla,
zvláštní bylo, že to byl ten hvězda,
jiná hvězda ho u sebe nesnesla.

Po bledé tváři mu tekly slzy,
prameny vlasů mu do ní padaly.
V očích vidět, jak moc ho to mrzí,
a jiskřičky ublížení v nich skákaly.

„Prý už jsem ji nudil,“ do ucha mi vzlykal,
a ještě tolikrát potom mi to znova říkal.

„Byl jsem pro ni jenom stín
hlubokých temných propadlin.
Prý když uviděla mé zvadlé oči,
Chtělo se jí dolů, do oceánu skočit.

Tím mi trhala srdce ještě víc.
Už jsem si připadal méně než nic.
A tak jsem jí námahu ušetřil.
Polibek jí dal a z nebe seskočil.“

Pryč ho odvál vítr,
Až na druhý konec světa.
Tam, kde obzor hory stráží,
a na něj nevidí dáma prokletá.

Snad tam ještě čeká v dáli
A svého činu lituje.
Pozdě je však, a marné čas vracet.
Můj hvězda je s tím, kdo ho miluje.