Josefína

Otevřely se dveře a do pokoje vstoupil lékař.
„Paní Josefíno, máte návštěvu,“ přistoupil tiše k sedící osobě, která se choulila v křesla a ani náznakem nepřipomínala vznešenou hraběnku z Valoire. Uchopil ji za ramena ,aby si byl jist, že jej vnímá a zopakoval proč přišel.
Nehnula ani brvou a dál tupě zírala ven do zahrady.
Byl zase podzim, už zase další podzim.Probarvené listy vracely zpět vzpomínky na nádherné projížďky s milovaným koněm, na radost, která provázívala její život,do doby, než pohlédla do očí Viktora Flauberta.
Nebyla blázen ,byla jen otupělá, zničená a zoufalá .Vzdala svůj život, ze studu a z nemohoucnosti. Vzdala již dopředu boj o jeho přízeň, boj, který nikdy nezačal a který z ní nikdy nemohl udělat vítěze. Z doširoka otevřených očí se neslyšně valily proudy slz. Zavřela za sebou dveře, už nechtěla s nikým mluvit a nikoho vidět. Život se jí proměnil v jednu velkou rozmazanou vzpomínku a představy o lásce, kterou nikdy nikdo neopětuje.Žena tak rozhodná a bojovná, žila teď naprosto izolovaně od celého světa, ve své bolesti a ve svém zklamání. Věděla kam ji zavřeli a přesto, že dokázala rozeznávat realitu, zůstávala tam, kde byla a netoužila odejít. Ten svět venku byl beztak stejně marný a prázdný, jako ten tady uvnitř, protože kde nebyl Viktor, nebylo pro ni nic. A tak přebývala v tichosti odloučení, nebránila se, nevzdorovala, ne tak jako dřív, když se před ni postavil nějaký problém.
Herbert se tolik snažil, vzbudit v ní její bojovnost a nebo aspoň vzdor a vztek, myšlenky na pomstu nebo zadostiučinění, ale bylo to marné. V posledním čase už se snažil probudit v ní aspoň život, který ona takhle zahazovala. Bylo mu jí líto, když ji viděl zavřenou v tom neutěšeném pokoji až do chvíle, než pochopil, že ona už bojovat nebude. Musí bojovat někdo jiný i za ni. Nejlépe Viktor sám.

Lékař odešel.Dveře se s jemným klapnutím zavřely a do místnosti vstoupil jiný muž. Vysoký, tmavovlasý, se zvláštním výrazem v očích. Opatrně kráčel blíž ke křeslu, na kterém seděla .Zhroucená postavička štíhlé ženy, kterou uviděl, ani za mák nepřipomínala tu, na kterou celé roky vzpomínal.Vybavil se mu okamžik jejich prvního a jediného setkání. Vzpomněl si na krásu tak velikou, že se mu z ní zatajil dech.Bylo to něco fascinujícího a přitažlivého, ale tady v té strohé malé místnosti, nebylo nic z toho, co nosil ve svých vzpomínkách. Zmocnila se ho hrůza. Viděl teď na vlastní oči ,co se stalo a zděsil se pomyšlení, že by jí nedokázal pomoci. Herbert tedy nelhal, když mu po jeho příjezdu řekl, jak se věci mají.
Tolikrát si představoval ,co jí řekne, jestli se ještě někdy setkají, ale teď mu strach nadobro sevřel hrdlo. Stál tam,třásl se jako osika a nebyl schopen jediného slova.
“ To jste vy Herberte?,“promluvila Josefína bezbarvým hlasem, aniž by se ohlédla.
" Dlouho jste tu nebyl, asi máte moc starostí, „ řekla odevzdaně.
„Byla jsem tu velmi dlouho sama, nikdo za mnou nechodí, jen vy.“
„Chtěla bych se vrátit domů.“
„Jestli je to vaše přání, rád jej pro vás splním a i cokoliv jiného na světě, co budete chtít“ odpověděl Viktor pomalu.
Ten hlas nikdy předtím neslyšela a přesto, z jeho výrazu a tónu, vytušila komu patří. Jak zasažená bleskem , vyskočila z křesla .
Zapadající slunce ozářilo místnost a jeho paprsky dopadaly na muže, stojícího uprostřed pokoje. Zlatavý nádech světla rozzářil jeho tvář a on vypadal jako anděl, který teď právě sestoupil z nebes. Alespoň Josefíně to tak připadalo, protože anděl, by byl v této chvíli méně nadpřirozený než muž, kterého viděla před sebou. Byl to on, stejný jako před lety, štíhlý a okouzlující, s šarmem a plachýma, těkavýma očima. Už se neměl kam ukrýt před jejím pohledem a on už ani nechtěl. Konečně mohl přímo a bez obav pohlédnout do jejich očí, spatřit znovu milovanou tvář, vlasy ,tělo, vše ,čím Josefína byla .Stál tváří v tvář ženě, kterou před časem spatřil a na kterou nedokázal zapomenout. V tom okamžiku jej zaplavila obrovská vlna lásky.
Se slzami v očích jí padl k nohám.
Josefína cítila, jak jí srdce tluče až v krku, sklonila se a něžně vzala do třesoucích se rukou jeho obličej. Nevěřícně zírala na tvář, kterou tak dlouho neviděla. Byl tady. On! Muž, po kterém tolik toužila, klečí teď u jejich nohou v téhle zapadlé díře, kde umírají starci a šílenci si žijí svoje neskutečné životy. Bylo to tak nepochopitelné, ale Viktor byl tady.
Odevzdaně klesla k němu na zem . Jak zmámení hleděli jeden na druhého, až se jejich tváře přiblížily natolik, že se dokázali dotknout. Nejprve jen letmo , pak víc a víc a jejich rty, chvějící se dojetím a touhou, se nejprve lehce a pak i trošku víc, konečně spojily. Žádní milenci neprožívají tolik rozkoše z pouhého polibku, ale pro tyhle dva byl vyvrcholením nejvyšším. Plakali štěstím a věděli, že, jejich pýcha a hloupá ješitnost, která je na dlouhé roky rozdělila a uvrhla do beznaděje, která nebohou Josefínu, málem přivedla až k šílenství ,je nenávratně pryč. Uvědomovali si, jak nesmyslný byl jejich ostych či obava před zesměšněním a teprve nyní jim došlo, jak zbytečně dlouho trápili sami sebe v odloučení. A nebýt Herberta, zůstalo by to tak navždy.A pak Josefína tiše promluvila. Vážným a naprosto vyrovnaným hlasem:
„Něco mi leží na srdci. Už příliš dlouho a moc mne to tíží a já to už konečně musím někomu říct. A taky vím, že pokud to neřeknu dnes, neřeknu to už nikdy a budu toho po celý zbytek svého života litovat.“
Viktora překvapila náhlá vážnost v jejím hlase. Nebyla tak bezbranná a neschopná, jak o ní Herbert mluvil. Snad to není jen pouhá hříčka?
Slova, která pak uslyšel, jej vyvedla z jeho bláhových myšlenek.
„ Miluji tě celým svým srdcem i duší od první chvíle co jsem tě uviděla a i kdybys mne nechtěl, nic to na mojí lásce k tobě nemůže změnit.“
Ta slova prolomila všechen ostych a zábrany . Jejich láska se valila přes ně jako vlny v nejdivočejší bouři, narážející na skaliska jen proto, aby se mohly tříštit a odrážet a v plné síle se znovu a znovu vracet na širé moře a donekonečna vypravovat celému světu o své velikosti a síle, a o všem co přináší s sebou a zase berou zpět.
Josefina cítila Viktorův dech na své tváři a byl to ten nejkrásnější pocit , jaký v životě poznala. Lehounce přivřela oči a poslouchala. Nechala jeho slova volně plynout kolem sebe a jeho hlas jí zněl v uších jako rajská hudba.
„Josefíno , lásko, kde jsem nechal svůj rozum? Jak jsem jen mohl dopustit, aby ses kvůli mně tolik trápila? Vždyť já jsem se do tebe zamiloval jako blázen, tak moc, a tak zoufale, ale přes svoji zbabělost jsem se nedokázal přenést. Teprve teď vidím jak jsem byl hloupý, že jsem tě málem přivedl do záhuby. Dokážeš mi někdy odpustit?"
"Ach Viktore, já ti už dávno odpustila a zase jsem se na tebe tisíckrát rozzlobila, abych ti znovu a znovu mohla odpouštět. Ale kde jsi byl celý můj život?"
"Tenkrát jsem na tebe čekala až do rána, nemohla jsem vůbec usnout,nevím proč jsem si myslela, že bys mohl přijít ke mně domů. Byla jsem tak bláhová, že jsem chodila od okna ke dveřím a zoufale jsem tě vyhlížela..Ale tys nepřišel, ani ten večer ani další dny. Marně jsem sledovala v kasinu každý pohyb u dveří a ve dvorcích poslouchala každé přijíždějící auto s nadějí, že se snad objevíš. Mohla jsem si oči vyplakat, byl jsi pryč z mého života. Jenže já jsem na tebe nedokázala zapomenout, nešlo to. Tolik jsem se snažila, ale nedokázala jsem tě vypudit ze své mysli. Byl jsi všude, stačilo jen přivřít oči. A já je přivírala znovu a znovu a už jsem je nechtěla nikdy otevřít, aby se mi tvůj obraz neztratil. Bylo to tak zoufalé a nesmyslné, ale nešlo to potlačit. Má láska byla silnější než já, a tak jsem ten boj vzdala a skončila v tomhle pozemském pekle. Ne, nezbláznila jsem se , nedokázala jsem jen normálně žít. Nemohla jsem se oprostit od myšlenek na tebe a všechna moje činnost pozbyla smysl. Já potřebovala tebe jako narkoman svou drogu, tolik jsem si přála , aby ses vrátil, už bych ti nedovolila odejít. Nepustila bych tě. Když jsem tě uviděla jak odcházíš, doufala jsem, že z mého pohledu pochopíš, abys to nedělal .Naše oči spolu přece mluvily i ty to víš, jinak bys tu nebyl. Celou dobu jsem na tebe čekala, doufala jsem, že ke mně přijdeš, ale ty jsi odešel. Pryč. Úplně pryč. Nejen z herny, ale i z města, pryč od mně. Jak moc jsem chtěla za tebou běžet , zastavit tě a položit ti prst na rty a cítit jak jej líbáš."
"Odpusť mi,prosím, už nikdy, nikdy od tebe neodejdu."
Svíral ji v náručí až měla strach že ji rozmačká.
"Já to pochopil, jenže to už jsem byl pryč a vrátit jsem se nedokázal. Co bych ti asi řekl, že jsem zbabělec a nedokážu oslovit tak krásnou ženu? Teď už je všechno jedno, miluji tě a konečně to dokážu vyslovit. Konečně s tebou mohu mluvit bez studu a malichernosti a říct ti o své neskutečné lásce k tobě a o svém zoufalství, které jsem prožíval ve chvílích, kdy jsem tě neviděl. Ve své zbabělosti jsem byl tak naivní, že jsem si myslel, že bys o mne stejně nestála a tak jsem se nesnažil tě ani hledat. Nejdřív jsem chtěl, ale pak jsem slyšel, jak jsi ke všem tvrdá, nechtěl jsem být jedním z těch zatracených. Vidíš jaký jsem zbabělec?"
"Kdybys jen věděl, že to všechno bylo kvůli tobě.Taky jsem neměla odvahu tě vyhledat, určitě bych to dokázala, ale copak jsem mohla ? Má láska mne tak bičovala, že bych za tebou šla i po kolenou, jen abys mi věnoval jediný pohled. A taky jsem se bála , že o mě nestojíš, když ses už neukázal. Proto jsem neudělala vůbec nic."
„Miluji tě a miloval jsem tě již tenkrát, oba jsme to věděli a přesto ,až někdo třetí musel spojit naše cesty dohromady .Slibuji ti má lásko, že už od tebe nikdy, nikdy neodejdu.Život bez tebe, je moře bez vody, prázdnota, nic. Samota, kterou nenaplní žádné rozptýlení, lidé, jejichž tváře jsou jen galerií obrazů, den za dnem se objevují a mizí, slova, která jen tak plují vzduchem a nenacházejí své posluchače.Až do konce svého života budu dlužníkem tvé lásce, nikdy ti nebudu moci splatit dluh, který jsem k tobě udělal svou nerozvážností.Ale věř, že se o to celý svůj život budu snažit.“
Konečně se jí mohl dotýkat, konečně byla jeho tak, jak si dlouhé roky přál.Tiskl ji v náručí, pevně, jak jen mohl, tu křehkou postavu, zhroucenou do svého obětí, z obavy, že by mu mohla proklouznout mezi prsty a zmizet pryč, jako obláček dýmu. Už by to nevydržel. Tiskl ji k sobě, a jejich těla rozechvělá touhou, se mačkala a proplétala, aby se alespoň na chvíli spojila a stala se jedním tělem a jednou duší. Naplnění jejich touhy zavířilo jako sopečný výbuch a srazilo je k zemi zemdlelé a šťastné. V té chvíli byla jejich srdce i mysl natolik naplněny štěstím, že by klidně mohli i umřít. Nic na světě už by je nedokázalo rozdělit. Snad jen smrt jednoho z nich. Ale kdo by při zrození pamatoval na smrt?
Štěstí, které oba v té chvíli prožívali, bylo jako náboj, jež vrací padlé duše zpět do života .

---