Výstava

  Uvolněně jsme vyšli z Domu umění. Svět vypadal přesně takový, jaký jsme jej já a můj přítel zhruba před hodinou opustili: nalézala se zde spousta lidí. Někteří z nich někam spěchali, jiní si, loudaje se zdánlivě bez cíle, užívali jarního vzduchu, několik jich jen tak postávalo. Bylo krásně. Do mysli se mi však vkradl pocit již viděného, podobně to vypadalo i před hodinou. Lidé asi nejsou až tak nevyzpytatelní, napadlo mě.

  „Tak, co na to říkáte?“ přerušil mé pozorování přítel, sundávaje si z nosu brýle, jichž užíval výhradně tehdy, když už nebylo vyhnutí. V opačném případě je odmítal nosit, ačkoliv byl silně krátkozraký. Pokrčil jsem ramena:

  „Řekl bych, že toto současné umění je velmi odvážné,“ čímž jsem poněkud obojace odkázal na pornograficky lascivní charakter celé výstavy: „Pochopte nejsem puritán, jenže…“ chtěl jsem rozvést.

  „Já nevím,“ skočil mi ale do řeči, jak ostatně dělal rád a často; z každého jeho pohybu byla znát touha vymluvit se: „nezdá se mi to o nic odvážnější než pár abstraktních kruhů a čtverců. Nebo krajin.“

  Chtěl jsem cosi namítnout, ale lepší je nepřerušovat jej, napadlo mě, pročež jsme své myšlenky zamlčel:

  „Vzpomínám si,“ pokračoval tedy on: „že když jsem s takto ostrým přiblížením lidské naturality setkal poprvé, vyděsilo mě to. Šokovalo mě to. Měl jsem chuť obrazy strhat a rozšlapat, po té jsem jásal, dnes mě to však nechává chladným, natož, aby mě znechucovalo. Nakonec, a to zdůrazňuji i ve svých kritikách, celé toto takzvané české výtvarné umění je jen obyčejným násobením, píši doslova. Takzvané současné porevoluční české umění je v podstatě prachsprostá krádež. Vlastně to není jen záležitostí umění a také ne záležitostí porevoluční doby. S menšími přestávkami a několika málo výjimkami si my Češi celá staletí horlivě přivlastňujeme cizí myšlenky, které potměšile umocňujeme v domnění, že si nás konečně někdo všimne. Ve výsledku nám od rukou odpadávají jen další a další kopie, až se z těchto kopií stávají bezcenné a vrcholně manýristické zmetky. Nadprůměrné vždy vyženeme, ať už je tím nadprůměrným kdokoliv. Vzpomeňte na Schieleho, jak s ním jsme naložili a teď ho, samozřejmě ve vší početnosti, bereme za svého,“ zavrtěl hlavou: „Dokonce i naše hudební nadání zašlo a ztrouchnivělo. Ani nevíte, jak mě fascinuje hudba: hodiny dokáži poslouchat Martinů nebo Janáčka, ale na žánru nikterak nesejde. Obdivuji toto nejfilosofičtější ze všech umění. V hudbě neexistují omezení.“

  Došli jsme na tramvajovou zastávku. Žádná tramvaj však nebyla v dohledu. Okolo jen postávalo pár čekajících lidí a dle výrazu těchto postávajících a čekajících lidí bylo možno soudit, že takto čekajíce postávají již dlouho.

  „Jedete domů?“ zeptal se mě.

  „Domů již nejezdím.“

  „Promiňte, zapomněl jsem, že…“

  „Nic se nestalo.“

  Odmlčeli jsme se. Vytáhl jsem krabičku cigaret a jednu začal vyklepávat.

  „Vy kouříte?“

  „Jenom když je hezky, nebo když prší.“

  Cigareta však odmítala opustit své družky a umřít mi mezi rty. Bála se? Alibisticky jsem se podíval na oblohu a krabičku zastrčil zpět do kapsy.

  „No, každopádně můžete zajít ke mně na kávu,“ navrhl.

  Pokýval jsem na znamení souhlasu. Oba jsme tedy vykročili k jeho nedalekému bytu. Sledovali jsme hlavní ulici, přičemž se on znova rozhovořil o malířství:

  „Nedokážete si představit jak jsou tito takzvaní malíři myšlenkově frigidní,“ kladl pokračování litanie do jednotlivých kroků: „nedávno jsem byl v Klatovské galerii a strhal-li bych všechny obrazy, které byly kopií sebe sama, zbudou jen holé stěny. Je to tristní,“ povzdechl a nakousl z jiné strany: „Víte jediná věc, která žene člověka dopředu je naděje. Ať jsme čímkoliv, vždy chceme být, čím nejsme. Celý náš život jsme vedeni nadějí, která se zas a znova ukazuje jako lichá, přesto se ani já, ani vy nemůžeme zastavit a říci: vše je beznadějné, vše je liché; pokud se zastavíme a řekneme: vše je beznadějné, vše je liché, i kdybychom mělo nastokrát pravdu, jen se pro svou pravdu ztratíme a v osamocení zahyneme a všechna pravda nám bude k ničemu. O beznadějnosti musíme vždy mluvit s nadějí. Jenže toto takzvané umění nechce být ničím jiným než uměním, což ukazuje, že buďto uměním není, nebo že je uměním veskrze beznadějným,“ odfrkl: „Ve skutečnosti je to jen mrtvý matematický úkon!“ několik chodců se za ním otočilo: „Originality by s v něm nedořezal,“ ztišil hlas: „Myslím, že to byl Vaculík, kdo prohlásil, že nevytvoříte-li si do patnácti nějakou originální teorii, už si ji nevytvoříte nikdy. A to prosím napsal v době, kdy české umění za něco stálo. Mimochodem jaká byla vaše teorie?“

  Nic mě nenapadlo. Mlčel jsem tedy. Auta kolem hluboce hučela a okna domů si vyměňovala odlesky. Vycítil mou nejistotu:

  „Já třebas zkoušel malovat hudbu,“ usmál se nejistě: „barvami. Vysoké tóny barvami teplými, tóny hluboké barvami chladnými. Dokonce jsem vymyslel i speciální zápis hudby v barevných vertikálních pruzích. Jistě, nakonec to ani není moc originální, ale když mi bylo dvanáct, pochopte… Později jsem dokonce zkoušel malovat obrazy, které by vyjadřovaly hudbu. Vlastně nevím, podařilo-li se mi to, či nikoliv. Dnes se na ně zadívám a nic mi neříkají. Mám všeho takzvaného výtvarného umění po krk. V dobách, kdy jsem nedokázal malovat, hnalo mě chtění stát se malířem. Když jsem se malířem skutečně stal, malířství mě již dávno nevzrušovalo. Tak píši kritiky, povýšil jsem do takřečeného kritického umělce. Ani nevíte, jak se mi hnusí být takřečeným kritickým umělcem,“ nadechl se: „Škoda, že jsem se nedal na hudbu.“

  Odpoutali jsme se od tramvajových kolejí a odbočili vpravo. Byl to hned třetí dům. Došli jsme k němu pouze za monologu města.

  „I když poslední dobou zkouším také hrát,“ přerušil přítel naše mlčení, přidržuje mi vchodové dveře, jimiž se prosmýknul hned za mnou. Přepadlo přes nás šero chodby.

  Za chvíli jsme již seděli v jeho obývacím pokoji a pili kávu. Slunce pronikalo záclonami. Na stěnách nevisel jediný obraz. Nikdo nic neříkal, téma již bylo očividně vyčerpané. Můj přítel dvakrát cinkl lžičkou, odložil ji na podtácek, vstal a přešel ke skříni. Chvíli v ní něco hledal, načež vytáhl housle, přiložil si je pod bradu a usmívaje se, začal hrát Piattiho capriccio. Prsty se mu zmítaly ve všeobecném zmatku, smyčec přejížděl po strunách všelijak, jen ne smysluplně.

  „Vaše provedení je velmi svérázné,“ povytáhl jsem obočí.

  „Jistě, to je, vím to.“

  O pár chvil později se v přítelovo vrzání vmísilo nahněvané bouchání do stropu.

-