Jak číst "zuzuzu" ?

Motto:
„děti se potřebují mít pořád čeho chytit bůh se ztratil tak našli slova / myslel jsem že se budeš dívat výš / ale ty tam nevidíš“

Detailně bych rád své dnešní zamyšlení nad autorem publikujícím pod nickem „zuzuzu“ směřoval  k otázce „významu“ a jeho  (ne)komunikaci s tradičním chápáním jazyka, informace, větné stavby a úlohou novotvarů.

Při bližším pohledu autor užívá víceméně historizující a akademický slovník (včetně vysokého podílu archaismů), který je však často kombinován s neobvyklými slovními novotvary: např. „přelepkávajících“, „dřevoštpe“ „ojezeném“ „ lůže“. Jsem si vědom, že u značného podílu čtenářů se tato nová slova budou setkávat s rozpaky. Nicméně jednou z funkcí poezie je obohacování jazyka. Básník je ten, kdo by měl mít nové myšlenky, kdo bourá literární a konverzační klišé, kdo vnáší do jazyka nový život, kdo zkracuje onu abstraktní distanci mezi virtuálním světem jazykovým a „reálným“ světem „skutečnosti“.

Manipulací s takto odlišnými jazykovými vrstvami (na jedné straně knižní spisovná mluva a na druhé hi-tech jazykové novotvary) vzniká oživující napětí, bez ohledu na nabízející se významovou linku, latentně prodchnuté ironickým módem.

Co na autorově poetice zaujme ihned při prvním čtení je její dynamika, akčnost a práce s obrazností v kombinaci s akustickou provázaností. V textech mne fascinují efekty, které pracovně označím „chrlení motivů“, „obrazné laviny“ či „jazykový kanibalismus“. Foneticky propojené trsy slov se vymykající z běžného slovosledu či ho nepřiměřeně nafukují. Obrazy, které jsou textem generovány, působí velmi ostře, a střih mezi nimi se lomí v tak rychlém sledu, že čtenář začíná opouštět běžný jazykový kontext věty a zůstává uzavřen v řetězci obrazových klipů.

„srůstat vodě s pohybem srůst jí v tom / zadýchat sklo, malovat dojmy prstem /a hladit srst srstce /celá hrst angreštů v očích / jen skočit“

Autor nás akčností svých obrazů a chrlením adjektiv posunuje na samou hranici běžného chápání promluvy. Do okamžiku vzniku řeči, zrodu myšlenky a počátků její artikulace. Do místa, kde ještě vládne svoboda emocí, nepokřivená světem jazykově myšlenkových konstrukcí. Drama zrodu řeči, prezentované kupením přídavných jmen charakteristických spíše pro orální promluvu, nežli psaný text, ukazuje skrze tuto strukturální archaičnost prostor, z jakého autor čerpá model pro své postautomatické psaní.

 „noční voda je hladina hladná chladná jahodná / horká hlava je pumpou mého hrdla vnořena“

Tyto neklidné roje slov vnímám jako fenomenologické ohledávání řeči sama sebou. Pokus o kritiku jazyka jazykem, o znázornění na jedné straně její spontánnosti a živosti v kontrastu s sevřeností a umělostí světa již „konkrétních“ a vyřčených myšlenek. Neustále je atakována a zpřítomňována ona sekvence, kdy se v lidském mozku začínají myšlenky teprve formovat –  nanovteřiny v nichž  formující se „živá“ emoce vyšlehává z pólu nicoty, aby následně znehybněla v  uzavřené tautologii literárních myšlenkových operací.

„nádor spásy o slova nestojím se slovy se nespokojím slova za která se slepý schová / myslel jsem že víš / a ty nevíš“

Díky výše popsaným efektům struktura textů dosahuje z hlediska možných výkladů maximální hutnosti a stává se hermeticky neproniknutelnou. Případné zpřesňující interpretační pokusy či vymezující analýza však vede k jeho rozředění, tj. likvidaci právě té vlastnosti, která tvoří samotné jádro této poetiky.

„piha se sbíhá s řekou a tekou máváním obočí / vynáší mě do řečí mlčení a jančení jsou kačeny“

Výsledkem mého čtení je rozpad a nepřehlédnutelná rozluka mezi intelektem a jazykem, mezi subjektivním a objektivním. V poslední fázi pak zpochybnění skutečnosti a „myšlení“ samotného. Jakoby intelekt balancoval na hranici jazyka, v kterém je tak pevně usídlen a determinován (vždyť myslet znamená uvažovat a formulovat především jazykově - sestavovat věty v prostoru mysli – tj. stále se pohybovat UVNITŘ jazyka).  Za touto hranicí zbývá už jen mlčení a svět čistých emocí, prostor tradičně vymezený pro výtvarné umění a hudbu. Zdá se mi, že se nicku „zuzuzu“ na několika místech povedlo přemístit čtenáře pomocí jazykového materiálu VNĚ jazyk.

"kroutím se nad tvou proutěnou duší / jsem démonem kterému syčí z uší ten zvuk podbarvuje obloze chlopně / očima unikám krku tvých řas / zanikám v nedotčení ručičky s ručičkou vteřina odemyká stín / stín který nahodil vítr / líčím tě zpět"

Při pokusech o zařazení autora do širších souvislostí, či upozornit autora na stylově blízké tvůrce ve světové a české literatuře, mne napadají dvě následující autorky:
Francouzska Joyce Mansourová se svou sbírkou „výkřiky“ fra 2003 a naše krajanka Alena Nádvorníková se sbírkou „Anebo ne“ fra 2004. Tvorba obou těchto autorek je charakterizována jako surrealistická a automatická - vzniklá podněcováním jakéhosi stavu roztržitosti napomáhajícímu kupení volným asociacím a k bujení nepředvídatelných významových zkratek.

Zde je k dispozici autorova sbírka:  http://sweb.cz/ladalada.jj/zuzuzu.doc