(obraz 17)

(interiér bytu, feld stojí vprostřed pokoje pouze v zahnědlých slipech...

u své neholené hlavy drží archetypální model mobilního telefonu)

to jsem já, maríněnko

(na druhém konci telefonního spojení se ozývá krátké, úsečné zamečení)

hi-hi, pěkná kozenka (další zamečení) dobrá, beru…

...ale teď už se maríno zase začni chovat jako velká holka

dokaž mi, že se na tě mohu v pochybných chvílích spolehnout

...ať už se v našem vztahu někam pohneme...

(odpovědí je mu nepřirozeně zabarvený vysoký hlas, jakým obvykle muži imitují osoby opačného ohanbí: 

 "to my tady jen tak blbneme s kamarádkou, inčou – vyprávěla jsem ti o ní...víš, napodobujeme hlasy zvířat,

hrajeme si s mluvícím papouškem.. a tak různě, všelijak...co mi vlastně chceš?...že mě miluješ jsem od tebe slyšela už nejmíň čtyřikrát...chceš mi to snad zopakovat?")

ano.. ale nejdříve ti chci vyjevit jednu historku, která se trochu týká mého prvního školního dne...

a poučení z jejího rozuzlení bychom časem mohli aplikovat i do našeho složitého vztahu...

(nasazuje vypravěčský hlas) to ráno jsem byl velmi vyděšený...mamka mě přivedla za opičí ručku až do třídy, kde...

(z telefonu jej náhle přerušuje komediálně obhroublý mužský hlas strýce jiljího – „poslyšte mladíku…

jaké vy vůbec máte s naší holkou záměry, nechcete vy ji jenom zlomit srdce, využít a následně odhodit, co?...“)

(feld se rozpačitě ošívá) záměry jen ty nejvážnější, pane...myslím to s vaší marínou opravdu seriózně...

ale nevím jak moc vážně to bere ona…zdá se mi že (další dávka mečení jej odvádí od původní myšlenky)

…každopádně, chci si ji vzít a…

(na druhém konci jej však již nikdo neposlouchá, lze zachytit pouze nesourodou změt hlasů...

papoušek: „feld-debil“, strýc jiljí: „ty krávo jedna! žrádlo na stůl,  je půl šestý!“, zhuleně pubertální salvy smíchu maríny s inčou)

.

(feld zklamaně upouští telefon, sedá si na zem... zadní projekce zachytává detail jeho tváře, po které se řinou slizy)