Arandil Harfeník 4

4.

Bylo jen otázka času, kdy se Erian začne v přecpané síni nudit a pocítí potřebu jít na vzduch. Nikdy ji netěšilo naslouchat stále se opakujícímu chvástání, neměla nejmenší zájem o historky o časech, kdy vnější svět ještě patřil sidhe, a více či méně obratné poklony otcových hostů pro ni znamenaly podstatně méně než sny roztroušené po zahradách.

Zklamalo ji, jak rychle tam ten smrtelník zapadl. Když odcházela, byl právě ponořen do jakéhosi zcela obskurního rozhovoru o způsobech lovu divé zvěře a tvářil se, že se i docela baví.

Snad... čekala něco víc. Nu dobrá, spletla se. Všichni jsou úplně stejní, jeden jako druhý...

Dala se do běhu. Jarní vítr jí tančil ve vlasech a za ohybem světa se zažehávaly mihotavé plamínky hranic. Z dálky zemí sidhe vypadaly jako druhý kruh hvězd, živý, jásavý, plný lásky.

U nich... už ohně nehoří.

Ani pro slavnosti skoro není místa, teď ve válce s Annuinem. Otec jim věnuje tak málo času a energie, kolik si jen může dovolit, a potom se zas stáhne mezi staré knihy a hledá - co vlastně? Záchranu starých pořádků? K čemu, vždyť ty jsme přeci už dávno sami zabili!

Jarní vítr... cosi v něm ševelilo o smrti.

A z dálky, odkudsi od hranic světů, zazněl výkřik úzkosti.

Erian se sebou prudce trhla

To přece... a přesto se jí to nezdálo.

Měla vždy pro strach uděláno; odvahou se vyrovnala prvním z Gwyonnových družiníků, a kdyby ji otec cíleně nevedl k umění uzdravování, zajisté by to dokázala i ve schopnosti zacházet se zbraněmi. Neváhala dlouho. Někdo potřebuje pomoc. Někdo trpí. A vše leží v jejích rukou, protože na tu bandu podnapilých válečníků se opravdu nemůže spolehnout...

Opatrný běh podél křovin. Plášť přehozený přes ramena jí skýtal víc než řádnou ochranu; náhodný pozorovatel nezahlédne víc než let nočního motýla proplétajícího se tancem světlušek. Dávala si dobrý pozor, aby ani jedinou z nich nezašlápla, jak posedávaly na stéblech trav.

A potom uviděla.

Rozcestí světů a kruh mužů postávajících okolo staletého tisu. Vlci, co obklíčili koloucha... blesklo jí hlavou. Tiší, zachmuření... a pod stromem zkroucené tělo ubožáka v roztrhaných hadrech.

Jeden z nich, patrně vůdce, došel až k němu. "Vstávej!" vyštěkl a když se k tomu oslovený neměl, přikázal dvěma ze svých bojovníků, aby ho podepřeli. Pak poodstoupil kousek stranou. Zlehka, lehounce napřáhl ruce před sebe. V dlaních vmžiku vzplanulo syrově bílé světlo. Erian až musela přivřít oči, jak oslepovalo.

"Ve jménu Havgana, krále Jiného světa, odsuzuji tě k smrti zrádce. Slyš vzkaz mého pána! Vstoupil jsi do svazku mezi mnou a mým vazalem Matholdem. Vzal jsi největší z pokladů jeho domu a zpřetrhal spojenectví, na němž usilovně pracoval. Přesto se ti ještě může dostat milosti rychlého umírání - řekneš-li, kam jsi skryl Kotel stínů."

Odsouzenec jen cosi zamumlal.

"Lassare! Nehraj si se mnou - pro Havgana jsi jeden z mnoha, který se pokusil povstat. Pro mě jeden z těch, kdo mi vzali ženu, zmrzačili koně a potupili mne před celým Lyrovým domem! Nepotřebuji tvé informace, mám jiné způsoby, jak zjistit, kam jsi ten zatracený kotel zahrabal. Ale narozdíl od tebe plním příkazy svého pána."

"Nebát se těch... co zabíjí tělo... ale duši ne..."

"Já mohu obojí!"

Pulzující záře se při těch slovech přetavila do hrotu oštěpu. "Mohu tě zabít, mohu tě zničit, mohu přinutit tvé tělo vstát a sloužit, dokud ho nesežerou červi." Téměř přátelsky se pousmál. "Měl jsi dobrý plán. Ale malá chyba se vloudila. Důvěřoval jsi hlupákovi." Přikročil až k němu a zlehka jej škrábl na čele. Ne moc, jen aby začala téct krev. O zbytek bolesti se postarala faerijská ocel. Lassar se sebou začal zmítat v návalech křečí.

A v Erian se v tu chvíli vše vzbouřilo. "Tak tohle ne, milý pane!" pomyslela si a od opasku odepnula tenkou stříbrnou flétničku. Teď jí ten starý dárek přišel víc než vhod... celý. I s tou písní o třepetání nočních můr nad všemi světly světa. Věděla, že do ní musí dát všechno, srdce, duši, city, bolest - a doufala, že výsledek bude stejný, jako když ji před třemi lety hráli s Arandilem, aby odvrátili dalluana.

A sotva zahrála pár tónů, pochopila, že uspěla.

Palčivě bledá v rukou nepřítele začala pohasínat. První prasklinky a první stopy po rzi... kouzlo se lámalo o záblesk krásy.

A zatímco se v Lassarových očích rozléval údiv, jeho mučitel vykřikl: "Nemůžou být daleko! Chyťte je a seznamte se spravedlností krále Havgana!"

Sidhe se v duchu rozesmála - zkuste chytít píseň! - a přivřela oči. Jak asi budou odvážní při konání bezpráví, když se setkají s opravdovým bojovníkem?

"V této zemi platí spravedlnost krále Gwyonna!" zavolala na ně téměř vesele. "A co zmůže ta vaše... to už jste zjistili!"

V tu chvíli se po ní vrhli.

Brzy si uvědomila, že se navzájem podcenili.

Ano, měla před nimi náskok, znala okolní krajinu a chvílemi s ní téměř splývala.

Ale oni byli rychlí a... podivuhodně součinní. Jako smečka ohařů.

Ne, to nebude tak zábavné, jak si myslela. Ani na zlomek vteřiny nezapochybovala, že lord Gwyonn převyšuje každého z nich i všechny dohromady - jenže svou schopností dostat se až do hodovní síně Okřídleného domu si již tak jista nebyla.

A v tu chvíli zaslechla melodii, druhý hlas písně, kterou předtím hrála ona sama.

Její pronásledovatelé se možná na zlomek vteřiny zarazili; nechtěla však ztrácet čas ohlížením. S novými silami se rozběhla směrem, odkud ty tóny přicházely - tentokrát přímo a bez kličkování.