Den jinde

„Co tam pořád provádíš, Sáro?“

„Dělám ten úkol, mami.“

„Dvě hodiny?“

„Nejde mi to.“

Cvak. Ghrrr… A dveře byly dokořán.

„Chceš nějak pomoc?“

„Ale ne, mami, já to nějak zvládnu.“

„A co máte přesně udělat?“

„Máme napsat esej o životě v devatenáctém století.“

„No, to je téma. Ty o té době navíc nic nevíš, co já vím, tak si ani nečetla Bídníky.“

„Nečetla. Vážně o ní nic nevím.“

„Tak počkej, půjdu se podívat jestli tady nemáme nějakou knížku, že by sis aspoň něco málo přečetla.“

Cvak. Ghrrr… A dveře se zavřely.

„Taky se podívám.“  Když ale nakoukla ke knihovně, dostal se jí do očí jemný prach, který rozvířila pouhým vydechnutím směrem ke knihovně. Žádné knížky z devatenáctého století, jen samé hlouposti, jen sem tam nějaká klasika.

A potom jí  uhodil do očí kalendář, který byl opřený v rohu knihovny. Byl rok starý, ale bylo jí líto ho vyhodit, protože byl ilustrovaný opravdu krásnými obrázky. Na titulní straně zářil nápis Edgar Degas a pod ním byla kopie jednoho z jeho obrazů. Baletka, která si po představení sahá na levou nohu, bolavou z nepohodlných bot a dvouhodinového tance na špičkách. A pod tím vším, malým, skoro neviditelným písmem – r. 1886. Devatenácté století! Když si to uvědomila, popadla kalendář a sedla si s ním do křesla. S pohledem upřeným k obrázku si představovala, jak obraz asi pokračuje, co asi obsahuje ta skříň napravo, co je vlevo za tím křeslem a jak asi voní ty ručníky přes něj přehozené. A pak najednou propadla do svých myšlenek. Lehce a úplně přirozeně, jak například upadáme do spánku. Nohama se odrazila od země potažené kobercem a zhoupla se ze svého pokoje někam do černého víru, kterým se sklouzla až dolů, do něčího pokoje.

„Ááá! Co-co to…?“ vykřikla překvapená dívka a schovala se za skříň.

„Zdravím,“ řekla klidně, ale zmateně Sára a přemýšlela, co říct, aby se jí ta dívka z obrazu nebála. Jak se sem vlastně dostala?

„Jdi pryč!“ ozvalo se odněkud za skříní. Ten hlas Sáru vylekal natolik, že vstala a rychle utíkala ke dveřím ven. Vzala za ledovou kliku a ve vteřině byla pryč, někde na chodbě. Z přízemí se ozývaly hlučné kroky a hlasy a sem tam přes chodbu někdo přeběhl.

Na zdech byly krásné tapety, chodbu osvětlovaly dva malé křišťálové lustry a na studené dubové podlaze byl natáhnutý béžový koberec. Už věděla, kde nejspíš je, byla v divadle.

 „Vy budete ta nová. Tak šup šup, běžte se připravit!“ ozval se jí za zády mužský hlas.

„Co říkáte?“ otočila se po hlase. Před ní stál malý muž s tmavým knírem, ve fraku a sametovém klobouku. Vypadal jako…

„…někdo z devatenáctého století!“

„Rozumíte mi? Vy jste z Ruska, že je to tak? Prý děláte balet od čtyř let.“

Sára se na chvíli zadrhla, nevěděla chvíli, co říct, ale po chvíli přikývla.

„Dobře, číslo pět, támhle na druhé straně, pospěšte si, máte tam kostým už připravený.“

Sára se podívala po dveřích s číslem pět a když je letmo zahlédla, otočila se a vydala se směrem k nim.

„V Rusku se teď nosí takové směšné oblečení?“ zeptal se ještě ten muž, když si prohlédl Sářino oblečení důkladněji.

„A-ano,“ přikývla Sára s úsměvem a zavřela se v čísle pět.

Pokoj byl cítit cigaretovým kouřem a něčím, co Sára nedokázala identifikovat. Veškerý nábytek v pokoji byl dřevěný, přetřený bílou barvou. I zde byla velká skříň, dokořán otevřená a v ní bělostný dres a baletní sukně. V jedné chvíli si to chtěla obléct a stát se na chvíli baletkou, ale potom si vzpomněla, že by se akorát zesměšnila a že je tu kvůli něčemu jinému.

Potichu vyklouzla z místnosti a přeběhla chodbou až nakonec, kde bylo točité schodiště. Vydala se jím dolů, tak rychle, až na posledním schodu do někoho vrazila.

„Slečno, dávejte příště pozor!“ Byl to starší pán, s holí a našedlým knírem. V pravé ruce si nesl příruční kufřík.

„Omlouvám se, pane, promiňte.“

„To nic, vyvázl jsem živ,“ doširoka se na ní usmál a podíval se tam, odkud Sára právě přišla. „Víte, někoho hledám. Vy tady asi pracujete, že?“

„No, vlastně ano,“ odpověděla Sára trochu jistěji než minule. „Co by jste potřeboval.“

„Hledám jednu baletku, ale bohužel jsem zapomněl její jméno, má mi pózovat. Víte, já jsem malíř.“

„Edgar Degas,“ doplnila ho Sára.

„Ano, vy mě znáte?“

„Tak trochu,“ ušklíbla se a ukázala malíři na jedny dveře. „Jsou to támhle ty dveře.“

„Děkuji mnohokrát,“ usmál se Degas a s kývnutím se vydal po schodech nahoru.

Sára osaměla. Odněkud ze dveří s nápisem Hlavní sál se ozývala hudba a nato hlasité tleskání. S horního patra bylo pořád slyšet dupání a křik toho malého muže, jak burcoval každou baletku, která se mu připletla do cesty. Potom se všechny ty baletky objevily dole, našlapávaly po každém schodu tak lehce, jakoby nic nevážily.

„Všichni do maskérny!“ poručil zase ten malý muž, a aniž by si Sáry všiml, tak dovedl všechny baletky ke dveřím do šatny.

Tak tohle je divadlo, tohle je umění devatenáctého století. A potom zvuk, jako když se rozbije sklo. Nádherné schodiště, sukně dvou baletek, které se ještě tlačily do šatny, obrazy pověšené na světle hnědé zdi, socha dlouhovlasého dirigenta, všechno to Sáře najednou splynulo v záři několika barev, všechny ty obrázky se slily jako tvrdnoucí vosk a potom? Jen rozbité sklo.

„Promiň,“ řekl ten známý hlas Sářiny matky. „Ale stejně to byl kýč, nebo ne?“

„Myslíš ten skleněný tuleň?“ zeptala se Sára s pohledem k matčiným nohám, které šlapaly mezi skleněnými střepy. „Byl to strašnej kýč.“

„Našla jsem ti nějaké ty knihy,“ pozvedla tři ručně vázané knížky a sehnula se blíž k Sáře, která stále držela Degasův kalendář.

„Už je nepotřebuju,“ řekla Sára a přesunula se k psacímu stolu. „Budu psát o divadle a o životě baletek devatenáctého století.“

Sářina matka se zatvářila překvapeně, položila knížky na roh stolu, sebrala ze země největší střepy  a tiše za sebou zavřela.