Die!

Když jsem se blížil k budově, zabalil jsem mikinu do igelitové tašky a strčil ji na spod somradla. Pach z oken se valil přes moje nohy až někam k silnici. Pocítil jsem úzkost. U dveří jsem zazvonil na zvonek a po zavrčení jsem šplapkou tenisky otevřel dveře. Nepříjemný nasládlý pach mi vletěl do tváře. Po vstupu jsem si hned dával pozor, abych se něčeho nedotkl. Vše mohlo být potřísněno. Šahat na kliky, dotknout se stěny nebo podlahy bylo nemyslitelné. Dveře od místnosti byly otevřené, muži nejspíš odešli do sprch. Věděl jsem, že až odejdou, až tu budu sám, padne na mě balvan, který budu nucen držet nad hrudí, abych nepropadl zoufalství, jako dříve, kdy šílenost prolítávala mi hlavou a já si nebyl jist, jak dlouho vydrží uvnitř věci srovnané do komínků, které jsem pečlivě, každé ráno po probuzení znovu a znovu rovnal. Například to, že existuji, že mám jméno, že lidé, okolo mě ke mně mají nějaký vztah, že je nutné jíst, pracovat, to vše se ve chvíli, kdy jsem se v tomto prostředí ocitl sám, stalo nejisté - jako by opravdový život začínal až za stěnami této budovy. I když svazek klíčů, které jsem měl k dispozici, byl vstupenkou do kterékoli místnosti v suterénu, nikdy jsem nepátral, co která z nich obsahuje. Nicméně jsem to tušil. Muži několikrát s úsměvem nazanačili, že za dveřmi leží pod poklopy věci, které jim připadají zajímavé, věci, ke kterým mají ryze pracovní vztah, ale já, protože jsem věděl, že se setměním zde z vínové podlahy povstává mrak nejistoty, který se škvírami tlačí i do místnosti, ve které jsem setrvával, nechtěl jsem mu dát příčinu, aby mě pohltil lehčeji. Když zmizeli, bylo nutné vydesinfikovat každé místo, kterého se dotkli. Bylo by hloupé opomenout vypínač, vodovodní kohoutek, tlačítka televize, telefon, držadlo od mikrovlnky a ledničky, stůl, parapetní desku, kliku ode dveří a okna. Toho všeho se mohl člověk, když byl v noci rázem probuzen, v nedostatku orientace dotknout. Bez gumových rukavic bylo nejasné, zda se tato chyba později projeví na povrchu kůže, v dysfunkci některé fyziologické funkce, či spočine v latenci, někde uvnitř těla, aby později upozornila na onu nepozornost. Konzumace potravin kdekoliv v suterénu byla nevhodná, protože smrad, který zde setrvával, prolnul ve chvíli vše, co se v něm ocitlo. Například vlasy se po chvíli strávené v tomto prostředím stávaly masté a neživé - jako by k tělu ani nepatřily. I v místnosti, kterou jsem obýval, jsem jedl jen u otevřeného okna, samozřejmě po důkladném očištění rukou a většinou jen balené potraviny. Než se setmělo, nezdálo se nelehké v místnosti setrvat s klidným vědomím. Za oknem byl strom. Okno bylo od spodu do třetiny zamalováno bílou barvou, tudíž v sedě mohl člověk pozorovat jen jeho korunu. Když jsem se cítil opravdu sám, vstal jsem a pátral po lidech. Ještě kolem šesti odpoledne je bylo možno spatřit, jak odjíždí auty z parkoviště, nebo jak unaveným krokem opouští prostory, které jim přes den dávaly smysl. Areál byl obrovským komplexem budov, starých i nových, ve kterých se mísily existence, vykonávající nejrůznější nižší funkce, jako například výdej a příjem prádla (který k mému překvapení obstarávaly hned tři starší ženy), s vyššími, u nichž někteří ve své profesi dosahovali až jakési osvícené úrovně. Většina z nich se mezi dvanáctou a jednou setkávala v jídelně. Nikdy jsem tam nebyl, protože jsem do práce nastupoval v době, kdy už se nevařilo, ale ono promíšení spektra pracovníků areálu bylo vždy zábavnou myšlenkou, kterou bylo možno ve volných chvílích různě převracet a ve variacích znovu a znovu spouštěť. Vždyť jen ve chvíli, když jsem šel do práce jsem si mnohokrát mimovolně během chvíle vyslechl různé neurvalosti, výstrahy a doporučení, z kterých bylo možno dedukovat, že tento spletenec lidí je plný intrik, boje o moc a všeho, co jen společnost může nabídnout. Snad abych zapomněl, vyzbrojil jsem své prsty cigaretou a obezřetně vyfukoval kouř směrem k oknu. Okno šlo vyklopit jen na dvacet centimetrů, nejspíš z bezpečnostních důvodů, nebo proto, aby se zabránilo návštěvám sloužícího. Vše bylo promyšleno do důsledku a člověku v novém prostředí chvíli trvalo, než se seznámil se všemi omezeními. Vlastně až zde, kde jsem byl zbaven ochrany, kde jsem bruslil na své podstatě, kde jsem vlastní vahou zajížděl noži sám do sebe a byl ochrnut bezmocností udržet volnost mezi mnou a mnou jsem si uvědomil, že věci a jejich vztahy zde nejsou náhodou, jak jsem byl přesvědčen dříve, ale že vše má své příčiny a své důsledky. Tudíž i onomu zabezpečení okna muselo předcházet něco, co bylo v rozporu s míněním někoho, kdo byl ve funkci, která kontrolovala práci vykonávanou v tomto prostoru. Stejně tak barva ošacení pracovníků areálu byla rozdílná a rozlišovala podřízené a nadřízené, až i já, v prvních dnech neseznámem s tímto členěním, jsem si povšiml, že jinobarevní se mnou komunikují jinak než s těmi, kteří jsou oblečeni v barvě totožné. Postupně jsem si na tozvykl a když jsem se každé odpoledne v práci hlásil, doplňoval jsem hovor s nadřízeným o úsměvy a pokyvování hlavou, vedl jsem jej s odlišnou intonací hlasu, než kterou jsem u sebe dříve pozoroval. I moje pohyby dostály změny. Jaksi jsem se krčil, ramena jsem měl rázem zkroušena, na pohyby nadřízeného jsem reagoval úhybnými manévry, kráčel jsem zásadně za ním, nikdy ne před ním. Veškerá tato proměna zdála se mi naprosto přirozená a svým způsobem jsem se v ní cítil dobře, jistěji. Hned první den mi bylo dopodrobna vysvětleno, co je mým úkolem. Byla toho spousta na zapamatování, ale již druhý den jsem vše plnil automaticky. Měl jsem však potíž se zapamatováním dat, které se měnily, tudíž jsem je musel ke své nelibosti ověřovat, což sebou přinášelo nové setrvávání v prostředí s nepříjemným odérem. Jak jsem uvykl pozici podřízeného, nebylo problémem uvyknout tomu strašlivému pachu. Po příchodu jsem sice balil své civilní oblečení do několika igelitových tašek a umísťoval je ve skříňce, kterou mi dali k dispozici, abych ráno na sebe po sprše vše znovu navlékl, ale to jenom proto, abych nepůsobil mezi lidmi ve městě rozruch...

---