Prorokův anděl

Prorokův anděl

Sedával tam každý den. Před sebou Písmo svaté a za sebou chrámovou zeď. Nad jeho hlavou rozprostíral svá křídla jeho anděl a upínal svůj kamenný pohled do mastných, šedých vlasů starcovy hlavy.

Seděl tam a vykřikoval svá svatá slova pečlivě vyčtená z knihy a lidé se zastavovali, aby mu naslouchali. Občas mu hodili nějakou minci. Anděl by určitě spokojeně kýval hlavou, kdyby nebyla i s krásným trupem připevněna šikovnýma rukama kameníkovýma ke zdi chrámu.

Vzpomínal na den, kdy ho viděl poprvé. Stál pod ním a dlouho se mu díval do kamenných očí, které i přes šedý chlad vyzařovaly jistou něhu. Toho dne se stal jeho prorokem. Přicházel každý den a sedával pod nehybnou sochou svého anděla a mluvil. Citoval Písmo svaté, vyprávěl příběhy o andělovi, jenž nikdy neměl žádného jména. Jenž nikdy nebyl ničím jiným, než ozdobou chrámu s vlídným pohledem.

Miloval ho. Dal mu celý svůj život.

Modlíval se k němu každý den. Nemodlil se, protože by si přál peníze, světskou slávu nebo krásnou ženu. Modlil se pouze proto, aby ho uctil a aby po své smrti mohl stanout po jeho boku na nebesích. Aby mohl být navždy s ním.

Otočil hlavu vzhůru a zadíval se mu do něžné tváře. Věděl, že anděl mu pohled opětuje, že se na něj usmívá. Už dávno neměl nikoho jiného než jeho. Věřil v něj a upíral k němu veškerou svou sílu.

Netušil, ani kdyby tušil, nevěřil by, že jednou přijde den, kdy ho anděl zradí. Kdy on zradí svého anděla. Že ve chvíli své smrti, kdy bude ležet na chladné zemi u chrámové zdi pod mrtvým pohledem anděla, se zřekne své víry. Prokleje ho i celý svůj ztracený život.

A tak seděl dál, vyprávěje příběhy a zpívaje chvalozpěvy na svého jediného přítele.  Před sebou Písmo svaté a v týle andělův kamenný pohled.