Anděl...

Kráčím prázdnými ulicemi sem a tam,

jen zamilované páry kolem mě chodí,

Tebe lásko beznadějně hledám,

osamělí jako já v postelích bdí.

Ty směješ se na mě a krásně koukáš,

tep se mi zrychlí a srdce radostí skáče,

když vztáhnu ruku k Tobě tak cukáš,

cítím jak v žilách krev mi tuhne.

Nechápu, proč mi tohle děláš,

baví Tě snad tolik mě trápit?

Přímo do srdce mě kudlou bodáš,

nebráním se, protože nechci žít.

Pomalu umírám a necítím bolest,

pomalu se ukládám k věčnému spánku,

je to za mou lásku k Tobě trest,

z posledních sil dávám Ti otázku.

Miluješ mě aspoň trošičku?

Ty s úsměvem nade mnou stojíš,

odpovíš:“Teče ti slza po líčku.“

pak otočíš se a vesele odcházíš.

Bolest, která mě zasáhla se popsat nedá,

poslouchám, jak pískáš si do kroku,

takhle láska nejspíš pokaždé končívá,

chytá mě proud, poddám se jeho toku.

Docházím na místo, kde bolest není,

shlížím dolů na Tebe a hlídám Tvé sny,

sleduju, jak na Tvou hru naletěli jiní,

přesto jsou Ti radosti mnou darovány.