1692

1692

„…zvláštní,

jak dokáže být

ticho před smrtí uklidňující …“

Šeptá

zas ten hlas.

Claudio Martinez pohodí hlavou

jakoby chtěl ten hlas odehnat.

Netrpělivě se podíval

na své pomocníky.

Co nejdříve je vymění,

tloustnou a jsou líní.

Podvečerní vzduch zhoustnul

přicházející bouřkou.

„Dělejte, dělejte.“

Vztekle popohání upocené poskoky.

Těžké mraky

jsou tak blízko

skoro se naskýtá možnost

vstoupit do nadoblačných výšin.

Lekl se své myšlenky,

rychle se pokřižuje.

A přece cítí, je zasažen

lehkým vzrušením.

Spojit se s nebem.

Vše po čem toužil,

vše po čem mohl toužit,

vše co mu bylo odepřeno

má nadosah,

on krutě poznamenaný.

„Láska.“

Jeho rty

několikrát zopakují

to slovo plné jedu

které naplnilo každou duši

jen ne jeho

ne jeho.

Jeho duše i srdce

jsou plné nenávisti, zloby a pomsty.

O její existenci nemá nikdo ani potuchy.

Snad jen …

Claudio zvedne oči

k několika kůlům

obehnaných suchým klestím.

„Dělejte, dělejte.“

I když to jen řekl

těch několik pacholků zrychlilo krok

v obavách před trestem.

Ještě chvilku

a jeho touha bude naplněna.

Touha vládnout

nad životem a smrtí.

Hřmění hromu

stalo se náhle vládcem atmosféry.

Pohled na několik bezvládných postav

přivázaných ke kůlům ho fascinuje.

„Ženy.“

Ušklíbne se.

Jak je nenávidí.

Vzpomínka na matku, ženu

je jako prásknutí bičem.

Kurva

která se pelešila s každým na potkání,

zas a znova.

Matka

která ho prodávala pro pobavení,

zas a znova.

Žena

která zaplatila

jeho rukou,

teď platí tisíckrát,

zas a znova.

„La Bruja.“

„Zapalte je.“

Peklo promluvilo

a zápach smrti rozehrál na jeho tváři

spokojený úsměv.