Jak přežít rok v IX. B?

Jak přežít rok v IX. B?

            V jednom malém bezvýznamném městě, v téměř bezvýznamné škole je ve druhém patře naprosto bezvýznamná místnost na jejíž dveřích je nápis IX. B. Není ani tak známá mezi širokou veřejností jako spíš mezi učitelským sborem. Každý jeho člen moc dobře ví, že se naše třída dá téměř přirovnat k legendárnímu „Řevu septimy“. Já jsem ta, která by ráda ukončila základní školu v klidu a pohodě s takovými výsledky aby byla sama se sebou spokojená. Vězte, že to není práce nikterak jednoduchá:

            Všechny pochmurné dny strávené mezi těmi dobře známými čtyřmi stěnami jsou v podstatě stejné. Mírně rozespalá avšak v dobré náladě zdolám několik schodů a vcházím do potemnělé chodby. Ačkoliv mi to nečiní nijak velkou radost, pětkrát týdně tou zvláštní chodbou projdu s vědomím, že přestože velké bílé dveře otevírám přinejmenším po tisíc sedmisté sedmdesáté páté už je to zase o jeden den méně do konce toho strašidelného příběhu. Vcházejíc do jámy lvové mám v hlavě jediné přání – být neviditelná. Ve snaze vyhnout se jakýmkoliv poznámkám očima vyhledám svou židli a přímočaře k ní zamířím. Kupodivu všechny přítomné nepostihla náhlá ztráta zraku, ani já jsem se nenaučila od chameleóna nějakým novým kouskům, ale naděje umírá poslední. Se svou neutuchající snahou se chopím knížky a chci uniknout do jiného světa. Zvoní.

            Nastává naprosto odlišná etapa boje. Nechci tady v žádném případě tvrdit, že jsou všechny hodiny takové, ale když se daří, tak se daří. Učitelé kladou otázky jako na běžícím pásu. Znám odpověď? Jakmile se ale zvedne moje ruka, hned několik párů očí se otočí v sloup. Naprosto dokonalá řetězová reakce. Další dotaz. Nikdo se nehlásí? Proč? Vyučující začíná být nesvůj podobně jako zbloudilý muslim na židovském kongresu. Zdvihnu oči a vidím svou ruku vysoko nad úrovní hlavy a slyším svůj hlas, jež odpovídá na jednoduchou otázku. Teď už ovšem sklidím plnou náruč nevybíravých výrazů vůči mé osobě. Co si to proboha o sobě myslím? Ještě abych se snad nezačala vyptávat! Koho zajímá moje nekonečné pitvání podrobností? To, že jsem si v září sedla do první lavice má své logické opodstatnění. Na tom, aby mě kromě učitele slyšel ještě někdo další mi záleží asi tak, jako profesionálnímu fotbalistovi na slovní zásobě. Pokračujeme v krasojízdě, na řadu přichází nová otázka. Nikdo dozajista není konsternován tím, že se žádný člen IX. B nehlásí. Obvykle následuje z úst člověka sedícího za katedrou věta obsahující slova jako: NEJHORŠÍ, NEJDE, NEUMÍTE a jim podobné. Odpověď je zřejmá, ale mám já to zapotřebí? A přesto, přezevšechno a navzdory tomu, že na oko sleduji ručičku na hodinách a odpočítávám minuty do zvonění, vím, že si přeji aby hodina neskončila. Je totiž všeobecně známo, že se naše hodina od přestávky liší asi tak, jako hurikán a obrázek hurikánu. Až na výjimky. Zvoní.

            Jestliže chci poklidně přečkat přestávku musím znát několik důležitých principů: 1) kdykoliv mne kdokoliv o radu požádá, je v podstatě mou povinností mu ji poskytnout, 2) kdy a kde bude rada udělena neurčuji já a 3) pro boha, nikdy nedávat radu bez vyzvání. V případě, že bych se od těchto základních bodů chtěla vzdálit budu bez váhání označena za arogantní, panovačnou, sobeckou eventuelně egoistickou šprtku. Kromě toho je velice důležité dávat si pozor na hlavu. Ve vzduchu poletující předměty mohou být v podstatě jakéhokoliv původu. Čas od času musím třídu opustit. Ne, není to tím, že bych upadala do anhedonie či disforie, ale protože intenzita zvuku již dosáhla tolika decibelů, že mám oprávněné obavy o svůj sluch. V případě, že mám to štěstí a na chodbě mě nesrazí žádný levitující předmět ani spolužák, dostanu se mezi lidi. Je docela možné, že potkám některého učitele nesoucího stoh knih. Ačkoliv selský rozum velí jasně, co v takovém případě dělat? Spolužáci jsou všude. Buď si můžu připadat jako bezcharakterní žák základní školy nebo budu veřejně lynčována, protože už schází jen donést švestičky a poklepat si na hodinky. Zvoní.

            Velice zvláštní odrůdou vyučování je tělesná výchova. Ta se vyznačuje 1) hlavně tím, že na všechny dotazy učitele, zda-li jsme zadaný cvik provedli se odpovídá „Ano“ bez ohledu na skutečnost a morální zásady a za 2) na otázku jestli daný cvik chceme dělat, se odpovídá „Ne“. A kdo to nehodlá respektovat… Zvoní.

            Dobrá nálada mě během dopoledne povětšinou přejde. Ať už za to může bolest hlavy či zoufalství z nekonečného nepochopení. Cítím, že moje přítomnost v naší třídě je žádoucí asi tak, jako topič v letním kině. Mám kladný vztah k zákonům a jiným nařízením, protože jsem ráda, když vím co smím a co ne. Kdoví, proč nedospělým lidem tak strašně vadí, když se od nich někdo liší. Ale přece se kvůli třídní popularitě nevzdám své životní filozofie. To by bylo v rozporu s mým přesvědčením. Strašně ráda bych pochopila názory všech kolem, ale to zřejmě není možné.

            Jak tedy přežít rok v IX. B? V podstatě mám dvě možnosti. Odolávat či se podvolit? V žádném případě jsem tady nechtěla vytvořit nějaké mravokárné dílko. Ale když si to shrnu, tak musím přiznat, že by bylo mnohem jednodušší nechat se strhnout davem. Nebylo by ani nelehké přestat přemýšlet nad veškerými věcmi, které si přečtu nebo zaslechnu. Potom bych ku příkladu mohla přestat obtěžovat své okolí všetečnými otázkami a opovážlivými odpověďmi. Ale ať dělám, co dělám, mám pocit, že si asi nikdy v životě dobrovolně nevyberu tu nejsnazší cestu, pokud nebudu přesvědčená o tom, že je správná. Naštěstí zanedlouho v Cidlině utečou poslední kapky vody, hodiny odbijí poslední vteřiny a naše cesty se s okamžitou platností navždy rozdělí. Albert Einstein věděl, že pouze dvě věci jsou nekonečné. Všeobecně se ví, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Ale jednoznačně nejhorší ze všeho jsou trpaslíci… Zvoní.