Křižovatka

Křižovatka

Autobus dojel k hranici světelné křižovatky a zastavil, čekaje na zelené povolení k další jízdě. Zelený panák nahradil červeného a já jsem začal přecházet přes cestu. Auta sem tam projížděla ve směru, který byl rovnoběžný s mým přechodem. Zatímco jsem se rychlejším krokem přesouval na druhou stranu vozovky, jedno auto, doposud stojící na protilehlé straně křižovatky, se s pořádným zapištěním rozjelo. Užasle jsem zíral na to osamocené, zářivě červené auto – ostatní auta z jeho pruhu stála na místě a nejevila vůli nějak se pohnout. Zastavil jsem se, neboť kdybych v chůzi pokračoval, zkřížil bych dráhu červeného automobilu, což nebylo ani trochu v mém zájmu. Pak mi v zorném poli přibylo druhé pohybující se těleso.  Solidně rozjetý kamion se přiřítil do křižovatky odněkud ze směru za mými zády. Řidič kamionu zřejmě přišlápl plyn k podlaze, aby stihl projet na oranžovou, protože jeho rychlost byla, s ohledem na typ vozidla, monumentální. Sledoval jsem, jak se k sobě obě vozidla rychle přibližují.

            Řidič kamionu, nejspíš díky mnoha zkušenostem z dlouhých a dalekých cest, zareagoval mnohem rychleji, než bych čekal. Bohužel až příliš rychle. Přikázal brzdám skřípět a strhl volant stranou tak prudce, že se vyhnul téměř jisté srážce a o červené auto se jenom otřel. Náklad kamionu byl však nejspíš pořádně těžký, neboť přívěs kamionu začal klouzat stranou. Kamion úplně ztratil stabilitu, začal se přetáčet na střechu a valil k řadě aut čekajících na zelenou.

             Červené auto po mírném škrábnci, jež utrpělo při kontaktu s kamionem, jelo pořád stejnou rychlostí, bohužel kamion trochu pozměnil jeho dráhu. Před šťouchnutí kamionem by mě ten červený blázen vcelku bezpečně minul. Avšak nyní červené auto klouzalo po cestě v neovladatelném smyku a mířilo přímo mým směrem. Nevěděl jsem, zda uskočit vpravo či vlevo, ale jelikož za pár okamžiků bylo auto již příliš blízko, toto nepříjemné dilema odpadlo. Řvoucí motor a pištivý sbor pneumatik, které drhly o asfalt a zanechávaly za sebou černou stopu, tvořily jedno společné, leskle červené tělo, které se neovladatelně  blížilo mým směrem. Zářící reflektory mě hypnotizovaly. Podobně, jako oči útočících zvířat hypnotizují jejich lovce. Lze v nich totiž prý na několik okamžiků spatřit vlastní smrt. Z této zvláštní hypnózy mě na chvličku vytrhl ohlušující zvuk ze vzdálenější strany křižovatky. Zvuk tříštícího se skla a mačkaných plechů – to se nejspíš kamion dokoulel ke svému cíli a lisoval, co mu přišlo do cesty. A pak přišel náraz. Mé oči byly oslepeny, uši ohlušeny a ani ostatní smysly mi nefungovaly tak, jak by měly. Jinými slovy jsem zratil vědomí. Alespoň jsem si to myslel.

            Najednou jsem seděl za volantem a neovladatelně jsem se řítil ze zasněženého kopce někam dolů. Vůbec jsem nechápal, co se to děje, ale reflexivně jsem dělal vše pro to, abych to auto zastavil. Začal jsem křičet a mačkat brzdový pedál. Kopec byl dlouhý a prudký. Pravá noha se mi již začala odkrvovat z toho, jak jsem křečovitě tisknul brzdu k podlaze. Ještě několikrát auto poskočilo a konečně zůstalo stát, zapadlé ve vysokém sněhu. Musel jsem pořádně zalomcovat s dveřmi, než se mi je podařilo pootevřít alespoň tak, abych se mohl protáhnout ven. Venku byla tma, svítily jen hvězdy. Ovál mě chladný vítr. Na čerstvém vzduchu mi konečně začal pracovat mozek a konečně se mi útržkovitě vrátily vzpomínky: „Byl jsem na cestě domů a byl jsem strašně ospalý. Určitě jsem usnul za volantem. Pak jsem nejspíš jsem sjel v nějaké zatáčce z cesty a návdavkem ještě i z tohohle masivního kopce.“ Útržky myšlenek se v mé hlavě začaly spojovat, jak to většinou po probuzení dělají. „Takže to s tou křižovatkou byl jen sen“ , oddychl jsem si, ještě plný strachu z toho červeného ďábla. No, sny holt někdy dokážou být ještě horší než realita