Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seEma
03. 03. 2008
1
5
441
Autor
little_dear
Tohle je jenom výřez z knížky, kterou se snažím psát :)
,,Mami, chci jet za Esterkou! Nemůžu jít do školy, když je moje sestra v nemocnici a já ani nevím proč!“
,,Emo, uklidni se! Půjdeš za ní odpoledne.“
,,Stejně se nebudu moct soustředit na učení a přinesu samé špatné známky,“ protestovala jsem, protože jsem se vůbec neučila na tu písemku, kterou jsme měli slíbenou na dnešek.
,,Mně se to nelíbí, Emo, abys takhle zameškávala školu...“ namítla máma, ale já už na ní poznala, že mě nechá za Esterkou jít už teď.
,,Mami, prosím tě...“
,,No tak pojď teda se mnou. Adame, tu tašku můžeš odložit, jdeme za Esterkou.“
,,Mami,“ zahučel otráveně bratr, ,,my máme dneska dvouhodinovku tělocviku a taky jsme měli mít supl na fyziku... půjdu za ní odpoledne.“
,,Ne, Adame, když už nejde do školy Ema, ty taky nepůjdeš. Já se z vás obou zblázním,“ zavrtěla hlavou a Adam jen cosi zabručel. Vyrazili jsme tedy všichni. Když jsme tam dojeli, překvapilo mě, že nejdřív jdeme na tátovo oddělení.
,,Mami, proč jdeme za tátou?“
,,Nejdeme za tátou,“ řekla tiše, ,,jdeme za Esterkou.“
,,Copak ona je na onko -“ chtěla jsem se zeptat, ale nedořekla jsem. V tu chvíli totiž máma otevřela dveře a já uviděla sestru ležet na nemocniční posteli, světle hnědé vlasy pohozené na polštáři, koukající do stropu.
,,Esterko!“ vykřikla jsem a hnala se k ní.
,,Ahoj, Emi,“ pozdravila mě zaraženě.
,,Proč jsi tady, Esterko? Táta tě chtěl mít u sebe? Proč tě nedají na dětské oddělení?“ ptala jsem se zmateně a snažila jsem se tím zamaskovat rozpačitost. Adam do mě strčil.
,,Asi má rakovinu, ne?“ poznamenal. Brácha byl hrozně necitelný. Kolikrát jsem se sama sebe ptala, jestli ho mám vůbec ráda.
,,Adame!“ vyjekla máma.
,,No co je?“ ohradil se.
,,Žádnou rakovinu nemá!“
,,Ne, a proč je asi tady?“
Bylo toho na mě trošku moc. Byla jsem unavená, bála jsem se o sestru a do toho ty bratrovy kecy… začala jsem do něj bušit a řvát na něj, ať drží hubu, že je zlý a že ho nemám ráda. V nejlepším se otevřely dveře a vstoupil táta jakožto primář.
,,Emo, Adame, nechte toho!“ okřikla nás máma.
,,Ahoj,“ pozdravil táta, ale nějak poklesle, smutně.
,,Ahoj tati,“ odpověděla Esterka, protože já s Adamem jsme byli uražení.
,,Děcka, běžte si koupit do automatu horkou čokoládu,“ pobídl nás táta, ,,a ty tu samozřejmě zůstaň,“ dodal směrem k sestře. Odešli jsme a celou dobu, co jsme byli pryč, jsme na sebe nepromluvili ani slovo. Byla jsem na něj hrozně naštvaná. Když jsme došli k pokoji, překvapilo mě ticho, které bylo rušeno pouze máminým pláčem. Bez zaklepání jsem otevřela dveře a pohled na plačící matku, smutného tátu a vyděšenou Esterku mnou úplně otřásl.
,,Co se děje?“ zeptala jsem se úzkostlivě.
Táta s mámou si jen vyměnili pohledy. ,,Ester má nádor,“ promluvil nakonec táta, ,,Jestli je zhoubný nebo ne, to se pozná až podle operace, kterou provedu já osobně. Zatím si tu Esterka poleží.“ Máma se znovu rozbrčela, já jsem byla v hrozném šoku, že jsem se skoro nemohla pohnout a bratr měl ve tváři výraz, jako by se ho to vůbec netýkalo. Po chvíli jsem to nevydržela a vrhla se k sestře, u níž jsem se hrozně rozvzlykala. Snažila se mě utěšit, a já nechápala, jak může být tak statečná. Neměla bych snad uklidňovat já ji? Zůstala jsem u Esterky hrozně dlouho, dokud nás táta nevyhnal.
,,Ester potřebuje klid, navíc musíme provést ještě nějaké vyšetření, měli byste jít domů. Můžete přijít zase zítra.“ Nechtěla jsem odejít, ale nakonec mi nic jiného nezbylo. V autě jsem se jakž takž držela, ale doma mě pohled na slzící mámu rozbrečel znovu. Natáhla jsem se u sebe na postel a v tu chvíli jako by mi slzy vyschly. Proč jsem vlastně brečela, vždyť má sestra jenom nádor, navíc určitě nebude zhoubný... Zato mě ale vytáčelo bráchovo chování. Hned, jak jsme přišli domů, jako obvykle se zavřel u sebe a začal hrát hry na počítači. Já jsem měla pocit viny jen kdykoli mě napadlo něco veselejšího nebo když jsem začala dělat něco jiného než myslet na nemocnou sestru. Prostě jsem na ni myslela na každém kroku.
V dalších dnech jsem za Esterkou chodila každý den. Pokaždé jsem se nemohla dočkat, až ji uvidím. V den její operace jsem za ní, podle mámy, jít neměla, ale řekla jsem jí, že jdu k Alce a za sestrou se vydala sama. Sice pořád spala, ale já ji sledovala alespoň přes okno. Měla jsem ji opravdu moc ráda, ještě více než mamku a stokrát více než Adama. Proto jsem se nervózně třásla, když nám měl táta sdělit výsledek její operace. Jakmile jsem ho však spatřila, nemusel ani nic říkat. Poznala jsem na něm, že to není dobré. Skoro ani nemohl mluvit, když nám to říkal. Nádor je zhoubný a Ester má rakovinu. Začnou s chemoterapiemi a ozařováním a budou doufat. V tu chvíli jsem se málem zhroutila, bez přemýšlení jsem vtrhla k milované Esterce do pokoje a nedbaje na její novou spolubydlící jsem se usedavě rozplakala. Sestře jen tekly slzy, ale byla moc statečná, až neuvěřitelně moc.
Od té doby jsem u ní trávila všechen svůj volný čas. Když jsem se opravdu vážně potřebovala něco naučit, vzala jsem si učení s sebou. Nevadilo mi, že je Esterce pořád špatně, hlavně že jsem byla s ní. Bohužel zde platilo pravidlo, že pokud je návštěva nemocná či pouze nastydlá, má zákaz chodit na oddělení. Proto mě hrozně vytočilo, když jsem chytila od Adama rýmu a jednoho dne za Esterkou nemohla. Řvala jsem a prosila, ať mě za ní matka pustí, ale byla neoblomná. A tak jsem musela zůstat doma. Máma měla ten den nějakou práci a za sestrou nemohla a Adama ani nenapadlo za ní zajít. Šel k ní všehovšudy dvakrát.
Večer jsem dostala teplotu a druhý den nešla do školy. Matka měla zrovna volno, a tak jsme byly samy doma. Zrovna když byla u mě v pokoji a vyprávěli mi nějaké historky, zazvonil telefon.
,,Počkej, já ti to dopovím, jenom vyřídím ten telefon, to bude zase někdo z práce,“ prohodila a hnala se pryč. Tu historku mi však nikdy nedopověděla. Vrátila se asi za deset minut úplně bledá a třesoucí se.
,,Esterka dostala embolii,“ oznámila a zlomil se jí hlas. Nevěděla jsem, co to je embolie, ale bylo mi jasné, že tohle je konec. Absolutní a definitivní. Obviňovala jsem bratra, že mě nakazil rýmou a já nemohla za sestrou, byla jsem naštvaná na mámu, že mě do nemocnice nechtěla pustit. Byla jsem hlavně strašně, strašně nešťastná. Objaly jsme se s mámou a obě jsme brečely. Nikdy jsme si nebyly tak blízko jako teď. Když jsme se trochu vzpamatovaly, nemusela ani nic říkat a jely jsme do nemocnice.
V té dlouhé nemocniční chodbě jsme potkaly nějakého mladíka, jak tlačil vozík přikrytý černou plachtou. Nevím proč, ale zastavila jsem ho a tu plachtu odkryla. Uviděla jsem naposledy tvát mojí milované Esterky. Byla hrozně bledá a oči měla zavřené. Pohladila jsem ji a rozloučila se.
Mladík se na mě soucitně podíval, zakryl ji a odjel. V tu chvíli jsem uviděla tátu. Máma se k němu vrhla a rozbrečela se, on ji utěšoval. Nebýt moje jediná sestra zrovna po smrti, nevěřila bych tomu, takhle je mi to úplně jedno. Dostala jsem zimnici a horečku, měla jsem i halucinace, všude jsem viděla Esterku, Byla jsem na tom hodně špatně, protože jsem naposledy uviděla zdáli svého otce na onkologii a probudila se na dětském oddělení.
5 názorů
Pišta_Hufnágl
11. 03. 2008
Nezvykle kultivovaný jazyk na zvolené téma...Nemám tohle ráda, nevyžívám se v tom a těžko říct, jestli se mi to líbilo nebo ne. Trochu to mnou zacloumalo. Ze začátku díky přímé řeči se posouvá děj rychle, má to spád, ale v druhé polovině je pouze vyprávění a ještě k tomu smrt - depresivní atmosféra. Samozřejmě, že nevím, jaké má pokračování "próza na pokračování", ale vybrala sis nelehký začátek. Přesto si to tip a zájem čtenářů dle mého zaslouží.