Jaro za oknem.

Tak tu máme zase jaro.

Když jsem byla malá, jaro mě vítalo lehce teplým sluníčkem a trsy sněženek. Stromy nalily pupeny, jívy plné obláčků kočiček, lísky spustily závoje jehněd. Kosi zpívali častěji a museli občas překřičet jiné ptactvo. V den kdy přiletěly vlaštovky, pro mě skončilo naprosto stoprocentně období dlouhých ledových nocí a zasněžených dnů. U potoka se začínalo zelenat. Žluté tečky podbělu se střídaly s chomáčky bílého devětsilu. A tak to postupně všechno dostávalo jasné, zářivé a pestré barvičky. Po jaru přišlo léto. Voněla tráva, kvetlo co mohlo. Sladké třešně, které zjara okvětními lístky posypaly okolí, aby nám připoměly minulou zimu, se nyní červenaly a lákaly k mlsání. Jahody ze zahrádky, nebo z okraje lesa, borůvky, jenž nám barvily prsty, rtíky a zoubky. Při západu slunce se dalo zahlédnout srny pod lesem. Teplé a voňavé noci plné perel na nebi. A když už jablíčka na stromě za mým oknem nabyla obtloustlejších rozměrů, bylo mi jasné, že zase začne škola. Přijde podzim. Bude všude takové množství barev, až z toho budou bolet oči. Sluníčko se skloní a ani v poledne už nebude horečně sálat vysoko nad hlavou. Tlející listí prodchne vzduch tajemnou vůní. Les zase zavoní houbami a my budeme chodit brzy ráno je hledat. Až nasbíráme pár posledních Václavek a zavaříme do octa, budou nás čekat dlouhé noci. Hory bílého sněhu, koulovačky, sáňkovačky......
....a dnes?

Zatímco si slastně ležím v teple peřin, vyšlo jarní slunce a zasvítilo mi do obličeje. To jen z jara má tenhle úhel, aby mi oknem pošimralo víčka zavřených očí. Vstanu a jdu to obhlédnout, jak to s tím jarem je. Než dojdu k oknu, uslyším burácení motorek. „Nojo, to je jasný. Motorkáři vyrazili do světa. Jaro je tady!“