Věřit se někdy vyplatí

Jak jsem říkal, byl jsem mladý a pohledný. O dívky jsem neměl nouzi, ale vždycky jsem se do vztahů pouštěl, jako by to byl lehký flirt. Většina dívek mě proto velice rychle opustila, až jsem po několika letech zůstal sám jako vyhlášený snob. Byl jsem tehdy bez práce, všechno mi sponzorovali rodiče. Koupili mi vlastní byt, auto a na co jsem si ukázal prstem, to jsem měl. Až jednoho dne se dostavil šok. Přijel jsem z diskotéky domů a na zemi ležela nehybná matka. Tep jsem nenahmatal. Týden po pohřbu přišel další šok. Otce předvolali k soudu, kde se přišlo na to, že matku zabil on. Díky pečlivému vyšetřování přišli kriminalisté i na to, že většina otcova majetku nebyla poctivě vydělaná, jak tvrdil. Otec si tedy na 30 let posedí v chládku a já zůstal bez rodičů, bez bytu, bez auta. bez holky a jen s hrstkou peněz. Najednou jsem se z nebeských výšin dostal na zem. A pád to byl tvrdý. Protože jsem nechtěl zůstávat ve svém rodném městě a potřeboval jsem peníze, nechal jsem se najmout na loď. A tam jsem ji poprvé spatřil.

Byla krásná jako noc a zároveň jemná jako den. Dlouhé havraní vlasy jí splývaly až do půli zad. Byly černé jako uhel a takové jakoby třpytivé, protkané jemnými stříbrnými pavučinkami. Oči měla také černé, hluboké a pronikavé, takové tázavé. A ty rty! Neměla je rudě namalované, jako v té době většina žen, ale přirozené, jemně červené. A právě to se mi na ní líbilo - byla přirozená. Neměla na sobě tunu líčidel, vlastně neměla žádné, ani boty na podpatku či úzké, výrazné šaty. Právě naopak. Byla bosa, v obyčejných bílých selských šatech. A přesto byla krásná. Ba přímo nádherná.

Opatrně se rozhlédla a pomalu, jemnými krůčky nastoupila do lodi. Bohužel do jiné, než na kterou jsem se měl nalodit já. Podíval jsem se aspoň na její jméno: Severní vítr. Až za tři roky dokončím službu na zaoceánské lodi Afroditě, musím tu loď najít. Obrázek krásné dívky se mi vryl do paměti. Bez ní bude můj život neskutečně prázdný, pomyslel jsem si. Najdu ji!

První rok na moři proběhl celkem v klidu. Sice sem-tam nějaká ta bouře, černí pasažéři a jednou dokonce i piráti, ale jinak nic. Na lodi jsem se také seznámil s jedním námořníkem - byl starý asi jako já - a všechno o krásné neznámé mu pověděl. Jmenoval se Jim a dělal na Afroditě kuchaře. A já mu řekl i to, že jsem se do ní zamiloval a chci ji najít. Jim slíbil, že mi pomůže, a tak po 3 letech, které jsme oba strávili pod vedením přísného kapitána Johna, jsme se vylodili v Ginivském přístavu. Byl to docela zapadákov - jen dvě malé plachetnice, pár obyčejných domů a kulturní dům - hospoda. Do té jsem po příjezdu i s Jimem zamířil. Najali jsme si nejlevnější pokoj a šli se uložit ke spánku.

Hned brzo ráno jsem se chtěl pustit do hledání. Jenže najednou jsem nevěděl, jak na to. Vždyť vím jenom jak vypadala a na jakou loď nastoupila! Šel jsem tedy aspoň zeptat se správce přístavu, zda tu někdy Severní vítr nekotvil. A tu jsem ji uviděl znovu! Stála hrdá, v krásných stříbrných šatech na kapitánském můstku Severního větru. Rozběhl jsem se k ní, ale do cesty se mi připletl provaz a už jsem se válel na zemi. Tvář mi zalila rudá barva. Takový trapas před dívkou snů! Zvedl jsem se, ale ona už tam nebyla. Nebyl tam ani Severní vítr. Prostě zmizela.

Zeptal jsem se správce přístavu, proč tu severní vítr kotvil a proč tak rychle odplul. Odpověděl mi, že "žádnej větřík nám sem nepřivanul, tak koukejte vymajznout, stojíte mi před telkou. Jo! Gól! Super, vyrovnali sme..." Víc jsem z něj nevymáčkl. Pověděl jsem o tom Jimovi, který okamžitě rozhodl, že si půjčíme nějakou menší loď a pokusíme se Severní vítr dohnat. Že mě to nenapadlo dřív! Ale v několika kilometrech v okolí přístavu, které jsme projezdili křížem krážem, jsme ji nenašli. Už byla tma, když jsme loď vraceli a šli si lehnout.

Hned další den jsme odjeli do velkého přístavního města Stothordu. Po celém městě jsem se ptal na Severní vítr. Nikdo o takové lodi nevěděl. Až jeden stařík, sedící na zápraží ještě staršího domu, mi pověděl takovou legendu: tajemná dívka, většinou ve spojení s lodí Severní vítr, se zjevovala dobrým lidem. Když promluvila, hrozilo nebezpečí, ať už promluvila jakkoliv. Moc jsem tomu nevěřil, pověrčivý nejsem, proto když jsem se opět sešel s Jimem, který nezjistil vůbec nic, raději jsem mu o zvláštním staříkovi neřekl. Na noc jsme se ubytovali ve starém zapáchajícím hostinci. Najedli jsme se mdlého jídla a šli jsme spát.

Probudil jsem se. Venku byla pořád tma a Jim vedle mě spokojeně oddychoval. Zdálo se mi o ní. Něco říkala. Vzduch v místnosti náhle zhoustl. Vstal jsem a šel se projít ven. Když jsem se po půlhodině vrátil, celá budova byla v plamenech! Rychle jsem volal hasiče a záchranku. A pak jsem smutně koukal, když z ještě polohořícího domu vytahovali mrtvé a zraněné. Pak vytáhli Jima. Zbývalo mu posledních pár vteřin života. Zašeptal jen: "Zdálo se mi o ní..." a zavřel víčka naposledy. Rozbulel jsem se jako malý kluk. Přišel jsem o všechno.