O domě, nad nímž přeletěl pták

„Nebuď nervózní“ snažila se ho uklidnit, když viděla, jak přešlapuje po asfaltu, jak rozpačitě sleduje zavřené dveře. „Uvidíš, budou v pohodě. Jsou to takový zlatíčka.“

„No, a jsou vůbec doma?“ zabručel on. „Vždyť nikdo neotvírá, pojď, půjdem sem někdy jindy.“

„Tak to teda ne!“ okřikla ho, ale vzápětí se uklidnila. Nechtěla ho ještě více plašit. „Kde by byli“ dodala. „Vědí, že máme přijít a jdeme včas. Třeba zrovna dodělávají oběd.“

Prohlédla si ho, jestli někde není vyválený nebo nemá rukáv otřený od omítky. Ale vypadal dobře, černou košili měl vyžehlenou, černé prošívané džíny vyprané, vysoké kožené boty byly vypucované krémovou houbičkou. Jen z košile mu visel medailónek, to se dívka zamračila a zastrčila ho pod límec. Ale to už oba slyšeli klapot uvolňující se západky.

Dveře se klidně otevřely a v zárubni stála drobná obarvená blondýna, vypadala po třicítce, v karmínové halence a plátěných tříčtvrtečních kalhotách. Hned objala dívku.

„Ahoj Alenko!“

„Ahoj, mami“ odpověděla dívka, a objala přes bedra chlapce. „Tohle je Jonáš.“

„Rád Vás poznávám, paní“ usmál se nervózně, a podal ženě trochu pomuchlanou kytici listopadek, ta je s povděkem přijala a usmála se.

„Ale pojďte dál, oběd bude za chvilku hotový. Zatím můžeš představit Jonáše tátovi“ naznačila máma gestem, aby vstoupili dovnitř.

Interiér vilky zcela ladil s jejím zevnějškem, dal by se zde nafotit katalog doplňků pro vyšší střední společenskou vrstvu. Z šatny, která byla samotná velká jako koupelna, bylo otevřeným křídlem zašupovaček do obýváku s obrovskou plochou televizí a koženým divanem barvy písku.

  „Zatím se zujte, bačkory jsou tady v šupleti. Půjdu vyndat maso z trouby“ ukázala maminka na přihrádku botníku a odběhla pryč. A zatímco se Jonáš natahoval pro pantofle, sklonila se k němu Alena.

„Hlavně nezapomeň, co’s mi slíbil. Nesmí to vědět, takže žádný narážky, žádný výměny názorů na tohle téma. To prostě pusť z hlavy. Naši by to nikdy nepochopili, máma se stará jen o domácnost a módu, a tátu kromě práce zajímá jen jeho dílnička, kde je zavřenej třeba celej den a nikoho tam nepustí“ řekla mu důrazným polohlasem.

„Vždyť vím. Dám si na to bacha, však už’s mi to říkala tisíckrát“ povzdechl si Jonáš a objal ji. „Věř mi, budu se jim snažit zalíbit, jak jen to bude možný a v mejch silách. Tak půjdem?“

Alena přikývla a páreček vykročil do jídelny. Alena moc dobře cítila Jonášovy rozpaky, když procházeli domem a on kolem sebe viděl tolik toho obyčejného středostavovského štěstí, vyřezané teakové figurky slonů, fotky v plastových rámečcích s kytičkami, veselé rytiny na hrnečcích v kredenci. Už byli partnery dlouho; věděla, jaké měl dětství. Že tohle nikdy nezažil. Že mu to chybí. Že to ale zároveň nikdy nepochopí, a bude se tomu vždy bránit. Přesto, když se na něj ohlédla, viděla, že co jen to jde, nedává na sobě nic znát a společensky se usmívá.

V jídelně už na ně čekali oba rodiče, postavení vedle sebe jako panáček s panenkou ve dvířkách barometru. Otec byl od pohledu schopný businessman, tedy naučeným krokem přistoupil k chlapci a s amerických úsměvem mu stiskl dlaň. „Ahoj, mladý muži“ pozdravil ho. „Jaká byla cesta?“

„Jo, fajn. V autobuse jsme potkali…“ začal Jonáš.

„Výborně, výborně“ přerušil ho otec, zbla nedbaje toho, že ještě neskončil. „Zasedneme už k jídlu, ne? Už mi pěkně vyhládlo“ uculil se na svou ženu a dceru. Na chlapce pak mrkl, jako se to dělá v televizních reklamách.

„Ještě, aby’s nebyl hladový“ odvětila matka a obrátila se na dceru: „Vždyť zas celý dopoledne strávil v tý svý dílně“ naoko si postěžovala a jala se prostírat.

Celá čtveřice zasedla k obědu. Maminka nejprve nalila všem hovězí fricassé s celestýnskými nudlemi, načež doprostřed stolu rozprostřela hlavní chod – srnčí ragú přelité malínskou pěnou s cizrnovou kaší. Celou polévku i mezi chody probíhala konverzace asi tak, jak může rozhovor chlapce z chudých poměrů s bohatými rodiči dívky vypadat. Tedy trochu rozpačitě, trochu směšně, ale pořád docela důstojně. Hned, jak se pustili do ragú, však došlo k politováníhodnému vyklouznutí nechtěného.

Totiž: tatínek nemá cizrnovou kaši příliš v lásce, a tak poprosil Jonáše, aby mu podal pečivo z košíku. Rodina uzobávala v prodlevách mezi jídly nalámané kousky bagety s kachní terinou, a nyní ležel košík po Jonášově pravici. Ten, zrovna v zamyšlení o kdo-ví-čem, zvedl přehozenou károvanou utěrku a mimoděk hrábl rukou dovnitř, avšak košík byl prázdný. Jonáš se, pořád ještě ne zcela vnímající okolní svět, podíval na otce a pomalu řekl „Satanžel, pečivo už je všechno snězený.“ V tu chvíli si uvědomil, co řekl, ale pokusil se zachovat chladnou hlavu  a dělat, jako že nic. A měl štěstí. Alena na něj sice s přísným pohledem výstražně sykla, ale rodiče, zabraní do oběda, očividně nic nezaregistrovali.

Po obědě vyskočila maminka čile od stolu a nabídla sedícím, že uvaří kávu. Tatínek se však ohradil, že ať si kávu prozatím dají dámy, a jak sám řekl „my muži si musíme o něčem promluvit.“ Při tom položil ruku Jonášovi na rameno a pokynul mu, ať jde s ním. Oba muži vstali a vykročili ven z místnosti, matka s dcerou na sebe mezitím s obavami pohlédly.

„Tak Satanžel, příteli?“ otázal se otec, hned co se vzdálili z doslechu žen.

„Ale ne, to mi jen tak ujelo, pane. Za to se omlouvám“ kál se Jonáš.

„V žádném případě se neomlouvej… naopak“ řekl otec tajemným hlasem a rozesmál se. „Ha-ha-ha! Naopak! Pojď!“ Vedl Jonáše po schodech do sklepa. „Uvidíš mou dílnu, budeš první, komu ji ukážu.“

Nelze říct, že by Jonáš neměl strach nebo obavy. Ale snažil se to nedat znát. Tak tedy oba sešli dolů, před dveře, na kterých byla dětským písmem napsaná cedulka „taťkova dílňyčka.“ „To udělala Alenka, když byla malá“ okomentoval ji otec. „A teď tě zavedu dovnitř“ dodal, a bez otálení dveře otevřel.

Jonášovi se naskytl překrásný pohled. Za obyčejnými dveřmi totiž očekával zdánlivě obyčejnou místnost, to se však pravdě ani trochu neblížilo. Avizovaná dílnička byla totiž perfektně vybaveným místem pro satanské rituály. Zdi byly natřené černou barvou, jíž prosvětlovala karmínová ve spojnicích stěn a stropu. Na jedné ze stěn byla pečlivě a očividně zkušenou rukou vyrytá hlava Bafometa. V rohu místnosti stál rudý saténový paraván. Dojem dotvářely malé mahagonové komody s vyřezávaným dekorem ďáblů a démonů. V poličkách byly všemožné okultní předměty, od černých svící a sošek Belzebuba po rituální dýky. Tatínek dokonce vlastnil pěknou sbírku CD nosičů se satanskými liturgiemi.

            „A teď se mi přiznej. Že to Satanžel nebylo jen dílo náhody?“

            Jonáš se šťastně usmál. „Jistě že ne, pane.“

            „Říkej mi bratře“ nabídl mu otec prazvláštní přátelství. „Za tím rudým paravánem mám skromný oltář knížeti pekelnému. Co takhle malý rituál po nedělním obědě, ten nemůže uškodit?“ navrhl po chvilce.

            „Ale jistě“ řekl Jonáš a zpod límce si vytáhl medailónek Petrova kříže.

A tak zatímco oba muži za chvalozpěvů k Satanu usekávali hlavu holubici, přičemž prýštící krví z jejích tepen zkrápěli kamenný oltář, matka s dcerou bezradně seděly v kuchyni, nevěda, kam ti dva šli a jestli si budou vůbec rozumět – když jsou každý tak odlišný.