Plevelná hudba nikomu nevadí?

Když na portálu seznam.cz zadáte do vyhledávače výraz  plevelná hudba, první odkaz je od mé ze všech nejdražší /tohle úsloví s oblibou používal Ephraim Kishom, vypůjčil jsem si ho, mockrát děkuji/. Reagovala na hudbu, která je vtíravá, vlezlá, všudypřítomná…a nazvala ji Plevelná hudba. Vzhledem k tomu, že jsou mezi námi tací, co netuší, v čem je problém, dovolil jsem si malé zamyšlení nad tímto negativním jevem současnosti.

*

Nešvary kolem hudby jsou poprvé nastíněny nejmladším posluchačům v učebnici hudební výchovy pro sedmé třídy základních škol. Autorskému kolektivu pod vedením Alexandrose Charalambidise bylo jasné, že tohle téma do osnov nepochybně patří /jsme kulturní národ, nebo si na něj jen hrajeme?/. Je třeba děti obeznámit s hudbou nižší kategorie a upozornit, jak působí na jedince. Výuka ve škole se samozřejmě nezabývá pouze touto tematikou, ale seznamuje děti i s ostatními negativními jevy, jako např. drogami mezi muzikanty /V tomto ohledu vyzněly nejhůře šedesátá a sedmdesátá léta 20. století, žánr populární hudby zvaný rock´n´roll, někdy zkratkovitě pouze rock. Autor, který nebral halucinogeny, jako by nebyl, démon v něm skládal ty správné písně./, alkoholem, cigaretami, ale i přemírou finančních prostředků poskytující hudebníkům téměř neomezené možnosti. Následovaly excesy typu: předávkování drogami /Jim Morrison, Jimi Hendrix, Kurt Cobain…/ nebo smrt po požití nadměrných dávek alkoholu /Elvis A. Presley, Jiří Schelinger…/.

*

Ale zpátky k tzv. Plevelné hudbě. Co si pod tímto pojmem představit? Těch ukazatelů je víc, pojďme se na ně podívat.

*

Nejprve si dovolím krátký exkurs do období ranného baroka, ke dvoru francouzského krále Ludvíka XIV. Zde působil famózní hráč na violu da gamba Marin Marais /1656–1728/, žák J.-B. Lullyho. Měl neobyčejný věhlas, jeho hudba zářila, přivedl k vrcholu hru na tento nástroj. Dnešním sloganem - mohl si klást podmínky, mecenáši a posluchačstvo mu leželo u nohou. Co to má společného s naším tématem? Marin Marais a plevelná hudba? Taková nevšední nádhera! Ovšem. Jeden z jeho učitelů de Sainte Colombe s tímto postupem nesouhlasil. Sláva a peníze, to není pro skladatele ta správná inspirace, tvrdil. To byl první náznak kritiky komerce v hudbě. Pokora, trpělivost a studium nás přenesou na pomyslnou hranici, kde se rozhoduje, co je hudba konzumní a podbízivá, co je umění. Cesta k tomuto poznání trvá celý život, jeho žák ji opustil příliš brzy, odtud pramenila ona kritika.

*

 Názor starého pána budí úsměv na tváři. Dnes není restaurace, baru, supermarketu, kde by něco neznělo /nejhorší je to v období adventu/. To něco  nesmí rušit, musí to pouze vytvářet zvukovou kulisu neboť, jak se zdá, člověk deformovaný civilizací si už asi nedokáže představit ticho, a dokáže-li, bojí se ho. Hudba jako kulisa či zvuk otupuje citový život lidí, tito ztrácejí orientaci v kategorii vkusu, ochuzují si tak svůj citový život a vnímání. Cílem je zřejmě ohlušit a vymazat z mozku jakoukoli myšlenku.

*

Stejné je to s rádii kolem nás. Všudypřítomný hluk je velký problém. Když pominu nadměrnou hlasitost, kterou se nehodlám v tomhle textu zabývat /ušní, nosní, krční oddělení našich klinik by jistě řeklo svůj odborný názor zasvěceněji/, tak repertoár, valící se na nás po vzoru známé britské kapely kamenných staříků, svou agresivitou zdárně naplňuje heslo kýč-nostalgie-malost celého světa, spojte se. Dramaturgie se omezuje na dobu, kdy ten či onen redaktor dospíval a co v té době poslouchal. Jiné období je mu cizí, buďto z neznalosti nebo prostě nechce riskovat něco pro něj nové. Interpret zde má svých několik skladeb, které se vysílají kolovrátkovým způsobem pořád dokola.

* 

 Jsou výjimky. Většinou žánrová rádia, kde stanice dbá na výběr repertoáru, dnes běžně dostupné na internetu /možnost výběru skladeb dle vlastních požadavků je čím dál častější/. V éteru převládá rádio jako kulisa. Kulisa k čemukoliv. Nedávno jsem dostal na diskusním fóru otázku, zda bych nemohl poradit pěknou jazzovou hudbu k romantické večeři ve dvou /chtěl jsem mu říct, že se k takovým účelům skládala divertimenta – hudba k jídlu a pití, něco jako křupky a oříšky, chce se dodat/. Posluchači asi víc nepotřebují. Já dodávám, braňme se, vypnout knoflík nestačí, za rohem číhá další…

* 

Dám příklad z rodného města, ze Znojma. V ulici pod gymnáziem je pěkná, útulná restaurace, komponovaná ve stylu a lá Čína /však je to také její přízvisko/. Personál je příjemný, jídla exotická a velmi chutná, prostředí vkusné, ale… Na barovém pultu stojí hi.fi. věž, ze které se neline ani Yungchem Lhamo, Lama Gyurme, Nusrat Fateh Ali Khan a podobní čínští nebo asijští umělci. Buší zde klasika českých a moravských restaurací: radio Evropa, Blaník, Radiožurnál, Kiss a podobné hrůzy /všichni víme z čeho se skládájí playlisty těchto stanic – převládá Farna, Ledecký, Olympic…/. A nám nezbývá než tiše trpět nebo tam nechodit.

*

Nebo ty telefony. Někomu volám a během čekání mi otravuje život pěkná milá písnička, na kterou ale nejsem naprosto zvědavý. Mám svoji náladu, svoje rozpoložení - a do toho Natalia Oreiro!!!

*

Dalším, neméně závažným příkladem hudby otravné, až vlezlé, je televize. Asi nejhorší je to u reklam. Když se objeví náznak pěkné melodie, je vzápětí utnut, čas 20 sekund na jeden reklamní šot je limitující. To v tom lepším případě. Tvůrci těchto klipů se drží zásady starých stalinistů, totiž: čím hůře, tím lépe. Na vrzání, kvílení a řvaní nejspíš nachytají nejvíc potenciálních zákazníků. Nevím!? Podobné je to i u filmů, kde s naprosto chladným kalkulem neustále vykrádají klasická díla světových autorů. Kdyby jim alespoň dali nový, modernější kabát nebo aspoň zvuk. To nepřichází v úvahu. Autorská hudba je vzácností, převládá various artists, tzv. směsky nostalgických hitů z nedávných let.

*

Těch příkladů plevelné hudby má každý kolem nespočet. Stačí se rozhlédnout a zamyslet. A jako plevel na zahradě je třeba zlikvidovat, tak i plevel v hudbě kolem je nutné ničit všemi prostředky. Zatím ještě přesně nevíme jak, ale paprsky naděje se rýsují. Např. Svaz pracovníků v obchodním řetězci Hanna zakázal pouštět koledy na svých pracovištích. Nedivím se, slyšet Ježišku, miláčku od rána do večera, ještě k tomu v pracovní době, to by rozhodilo i otrlé.

*

Nakonec ještě zmíním, že zvuková kulisa se dá zkomponovat kvalitně. Jeden příklad za všechny: Brian Eno. Tenhle britský novátor už v sedmdesátých letech pochopil, že na terminálech letišť bude znít něco. Tak nelenil a v roce 1978 složil opus Music for Airports, hudbu pro letiště. Je to navození atmosféry před odletem, během čekání, odbavování, po příletu. Hudba je to minimalistická, nenásilná, plynoucí v čase a prostoru. Někdy si ani nevšimnete, že něco hraje.

*

Přeji hezký zvuk a dobrou náladu při poslechu neplevelné hudby.

*

Prameny:

A. Charalambidis a kol.: Hudební výchova pro 7. ročník ZŠ

Vladimír Franz - konference USITT v Denveru, USA; text v časopise Theatre Design & Technology, léto 2000

Návštěva Čínské restaurace, ul. Studentská, Znojmo 1990-2008

Sci-fi vize, rok 2032 EU

http://www.allmusic.com/cg/amg.dll?p=amg&sql=10:anfixqq5ldte