Malé příčiny

Dnes nějak nemohl dospat. Poslední jízda jeho Orchestrionu ( motorový vůz řady M 810.1), poslední snad na českých drahách. Už jde taky do lokomotivního důchodu, ovšem strojvůdce Martin si na důchod ještě dvacet let počká.... Teď dostane novou jednotku pro předměstský provoz, bezbariérovou. Jaká asi bude  ... no, nějaká ... určitě. Ale co, dobře bude...

O deset kilometrů dál v malém městě stejně tak nemohl dospat třicátník Ivan. Je sobota, nikam nemusí, ale někam se těší... dnes si po snídani pojede pro nový počítač. Včera si vybral v bance čtyřicet tisíc. Pořádné dělo, velký monitor – to byla jeho touha.

Vezmi ssebou malýho, uklízela žena po snídani, já tu mám nějakou práci, ať se mi nemotá pod nohy.

To musím, sakra, dát do auta sedačku, no dobrá...

Co bys dával sedačku – prosím tě : na těch třech kilometrech se ti nemůže nic stát.

Strká obálku se čtyřiceti tisíci do pravé kapsy, do levé klíče, prcka na ruku : ahoj. Za hodinku jsme zpátky.

Malý Ivánek se vydrápal na zadní sedadlo a zdá se, že se kochá pohledem z okna rozjíždějícího se vozu. Auto dojíždí zatáčkou k železničnímu přejezdu za vsí, je tu takový krátký ostrý sjezd ke koleji... jo, on by mohl teď jet vlak, tak jen lehce ťuknu na brzdu. No, to ťuknutí bylo trochu silnější, hrome ! Ivánek letí obličejem proti přední sedačce. Velký Ivan to vidí koutkem pravého oka a instiktivně hrábne po dítěti pravou rukou. Levou přitom nepatrně stočí volant, vrací dítě do opěradla, stáčí se zpět dopředu, ale pozdě -  rána jak... už nedomyslel, jak velká. Čelem vyrazil přední sklo a ustlal si na volantu... Starý masívní ocelový stojan od bývalých závor se před nějakou pojízdnou plechovkou z Boleslavi jen tak neohne.

Martin dojíždí  k zastávce, ranní slunce svítí do očí, kdepak mám ty tmavé brýle – á... tady jsou. Nasadí si je a už je zase přilepený očima na kolejích sto metrů před Orchestrionem. Tady je takový pitomý přejezd, říká si v duchu, řidiči tu občas člověku frnknou rovnou před vozem... co kdyby...

No vida zase ! Ten si tu dokonce zaparkoval... ale má to nějaký... No jo, naboural. Orchestrion brzdí i reflektory, ale zastaví bezpečně osm metrů před nehybným autem. Petr vyskočí z kabiny strojvedoucího, k autu, otevírá násilím trochu zkřížené dveře škodovky. Řidič leží na volantu a nějak se mu nic nechce. Opatrně mu zvedne hlavu, boulí jak pomeranč prosakuje krev,  ale  ú-le-va : Řidič sice kouká přiblble, ale oči už má otevřené a táže se udiveně : Co jééé?

V tom pochopil -  odvrací se s úlekem a starostí od Martina dozadu, k malému chlapci. Ten s mírně nakrčeným čelíčkem, naprosto soustředěně a nevyrušitelně trhá předposlední tisícovku...