Stalo se...

Dáša s Mášou byly nerozlučné kamarádky. O prázdninách mezi základkou a střední se slečnám dostatečně zapalují lýtka - Dášina už hořela vážně fest. Nebylo dne, aby nekoukala po klucích, co chodili kolem baráku. Aby ne! Vedle činžáku stála ubytovna plná mladých svalovců, romatiků, mazlíků i buřičů - jen si vybrat. Vybíraly. Od rána do večera. Klátily nohama sedíce na kovové konstrukci, co na ní o víkendech ti vzornější tátové mlátili zaprášené koberce, ale v momentě, kdy o sebe pleskla křídla dveří opodál, po vzoru dam z módních časopisů přehodily ladně nohu přes nohu, narovnaly záda a tvářily se, že je ten fešák, co právě prochází kolem, vůbec, ale naprosto vůbec nezajímá. Takových by mohla mít každá na každém prstě šedesát! Pravda, mnozí z kolemjdoucích si jich ani nevšimli - to pak holky za jejich zády stáhly bradu na prsa a nelítostně chodce pomluvily mezi sebou navzájem. Ovšem objevili se i tací, co je taková ignorance totálně popudí a zatouží na sebe strhnout pozornost. A to je výhra! Slovo dá slovo, umělé ledy povolí a už se všichni těší, až se sešeří, na pusu za keři. Jenomže! Co dovedou holky, to dovedou kluci také. Byli dva. Ne že krásní jako obrázek a uhlazení jako od dvora, to vůbec ne. Takoví řízci to byli, dobře stavění, spíše trochu z té sorty, co maminky říkají: Na takový ani nekoukej! Ale dá si patnáctiletá skorodospělá ratolest v rozpuku říct? Ani omylem! Naopak. Chuť zakázaného ovoce je až příliš lákavá. Dáša s Mášou už samou nervozitou nevěděly, jak ještě víc zkrátit sukýnky, prostřihnout letní výstřihy, jak ta kolena vystrčit, aby si jich kluci konečně všimli. Kdepak. Ignorovali je jako vánoce v červnu. A že se courali kolem každou chvilku, až bylo víc než jasné, že to dělají schválně. Jak na ně, na pacholky? Nebylo zbytí. Pokořit svoji mladoženskou hrdost a sesmolit psaníčko. Uplatit caparta od sousedů, aby je za lízátko a žvejku předal tam tomu pánovi. A pak už jen zapadnout rychle za domovní dveře a klepat se strachy, jaká že přijde asi odpověď. Chtějte však na malém klukovi s lízátkem v puse a žvýkačkou v kapse, aby domýšlel věci lásky do konce! Vrátil se s prázdnýma rukama. Chytl od Dáši pohlavek dřív, než stačil vyslabikovat, že si má pro odpověď přijít za půl hodiny. Bože! Jak ta byla dlouhá! S donáškou na třetí pokus už zůstalo mládě stát obezřetně opodál. Dáša mu vytrhla z natažené paže obálku a ztuhla: Holomci! Vždyť je to ten náš dopis! Ani se neobtěžovali ho rozbalit! Parchanti! Blbí!!! Dej ho sem! zvládla kolaps Máša. Zastrčila obálku do kapsičky na živůtku tílka, zatímco Dáša hustými řasami rozmrkávala ukřivděnou slzu. Padesátiny, to už je sakra svátek. Navíc se bezmála čtvrt století neviděly. Co tak vybrat útulný hezký bar někde v půli cesty a zajít aspoň na pár hodin posedět, zavzpomínat? Myšlenky v hlavě tančí rock´n´roll. Co všechno vzít s sebou do kabelky? Dárek! Fotky! Fetiše! Hele, co jsem ti přivezla! Našla jsem ji schovanou v krabici z dětství. Vzpomínáš? podává Máša zažloutlou obálku do Dášiny ostýchavé dlaně. A znova ty dvě bosorky sedí na klepadle a klátí nohama, a když jdou kolem špinavý blond s brunetem, roztržitě přehodí nohu přes nohu jako ty holky z báru... Ukaž, co jsme jim to vlastně tehdy, mizerům, psaly? otevírá Dáša soustředěně obálku. Ahoj kluci! Kdyby se vám chtělo, sejdeme se dnes večer v šest za zatáčkou u čtyř lip. Dáša a Máša. Pod textem, hrbatými tiskacími písmeny, stálo: AHOJ HOLKY! CHCE SE NÁM MOC, PROTOŽE SE NÁM LÍBÝTE. BUDEME TAM NA VÁS ČEKAT. ROBETR A JAN.

---