to skoro neslyšitelné vrnění polibku

Toužím vidět moře

Mám srdce ptáka

jsi blízko

Ty ptáku ty milenče bratře

vzdouvající se nad vlnami

Láska tolik podobná smrti

A nebe stéká

Proměna vnímání v chvění

Vše stává se prostupným

Hranice krve při polibku nehlučně praská

Město se hroutí tichým skleněným sténáním

Zpívá o dívce jež ztracena

Řekou uplývá vstříc moři

Už slyším lásko slova jež moře šeptá

Strnulý měsíc ví vidí mě

A já stojím na útesu

Vítr rýsuje obličej

Já se propadám vstříc hedvábnosti

Ostrovy obrazů pálí

Jsem lhostejnost a úpěnlivost vln

Obrazy rozdírají kůži pohlcují

V okamžiku kdy praskají švy mozku

Vstříc mlze vánicím raduji se

Radost snu zděšení snu není rozdílu

Aleje  prázdné kostely

vyzvednuté ze spárů řek

vláčné noci ztráty slov

vy jenž pnete drápy stigmaty

drcený kámen proudí tkání  kane

obličeje masky pitvoří se mluví

nestačím se probudit kloužu

dotýkám se svého těla

abych věděla nevěřím prostoru

krajina ponořena v bělosti

poupata magnolie halí vločky

klavír uměřuje dech

vzduch víří chce mě unést

sníh se dere vzhůru k mostu

spirálou proráží ocelové slunce

každý tón linie nově se tvoří

hroty očí roztínají prostor

rozťatý zjev mizí na hladině

jsem zrozena každou minutu se znovu rodím

milovat praskliny nebe listy zákruty řek

neklidné ruce hladí tápají prázdnem

měkce složím hlavu v poupě

neboj můj černý jestřábe pantere

jen počkej trošku se tu ještě porozhlédnu

pak se ti oddám jsem z tekutého skla

odevzdaná tvárná

vymodeluj mi rty které netouží

vypusť ptáka nech ho létat

tak rád přece pozoruješ když se vznáším

voskové prsty hudby

zažehnou žár pak propadnou chladu

opěvuji vás mí tvorové

stáčející se z pruhů skutečnosti

šeptáte neznámá slova slova hoří já vím

pomalu odhrnujete látku z mého skřehlého těla

nahost bledě světélkuje

kouř lépe vykreslí linii mých boků

tvé ruce jsou příliš neobratné

a k vám ostatní soudcům zvolám

držte se svých směšných kamenných reliéfů

mříží kde se mě snažíte dusit

já už se nebudu hájit jsem dál než si myslíte

mám vůně mám klíče mám  sny

osedlala jsem vítr

pálí vás už oči  nezahlédnete mě jsem pryč

kostnatý vzduch padá na dno plic

smíšen s tekutinou tinkturou

bublá až k hranici kůže

pro vítr rozpřahuji ruce

laská mne vlévá se do mých myšlenek

když ukojím svou touhu

vrátím se zpátky na zdánlivě pevnou zem

zem pevnost dotyk kterému můžeš věřit

ne nebuďme přízemní

vlasec natažený uprostřed nebe to je má zem

chceš-li přibliž se ponoř se

však možná sladkostí nektaru zešílíš

nebudu už mlčet