Dopis 2

Když něco cítím, musí to být správné.

Drahá Mirko,

oslovení jsem nenapsal schválně, dobře víš, protože jsem tě nechtěl prozradit, aby ses necítila podvedená, že kromě sebe odhaluji i tebe. Nečekal jsem, že se sem také přihlásíš. Vím, že tě prostředí s mnoha lidmi odrazuje, takže to měla být jen má pomůcka k oslovení.

Vím dobře, co si myslíš o mých myšlenkách, ale nemohu si pomoci. Čím víc mlčíš, tím víc musím mluvit. Chci jen, abys byla v myšlenách chvíli se mnou, i když to vypadá spíš tak, že chci být já v myšlenkách s tebou. Asi jsem stejně sobecký jako všichni, píši tobě, myslím na tebe, všechno, co činím, směřuji k tobě a myslím si, jak jsem altruistický, ale nakonec se ukazuje, že tohle všechno dělám proto, abych se já sám cítil dobře a tím jsem sobecký, a přitom jsem vždycky vyčítal sobeckost já tobě, tak jsem byl hloupý. Chci být jiný a přitom, když se dívám kolem sebe, jsem úplně stejný. Nepíši ti proto, že bych ti měl, co říct, ale proto, abys mě slyšela. Přiznal jsem chybu, všímáš si? Umím to.

Vím, že nevrátím minulost a ani nechci, naopak, dívám se dopředu, chci tě poznat. Byli jsme spolu sice docela dlouho, avšak nemluvili jsme, a to je možná důvod, proč to dopadlo tak, jak to dopadlo. Věřím, že dokážu být tvým kamarádem a je úplně jedno, jak často se udivíme a že třeba už nikdy nebudeme spolu. Popravdě, vždycky jsem tvým kamarádům záviděl, že se s nimi umíš uvolnit a bavíš se úplně normálně, možná jsi tím chtěla na mě udělat dojem, ale já se cítil ukřivděný, i když jsem k tomu neměl důvod, protože jsi nakonec odcházela se mnou, ale říkal jsem si, jak to udělat, abys i se mnou byla vpohodě, jako s nima, ale asi to nejde, asi si člověk musí vybrat, jestli chce být tvůj kamarád nebo milenec.

---