Příchod démonů - Krok 1.

Bylo tomu po bezbožné chlastačce, mozek si nevzpomínal na nic, jen útroby si s precizností neurochirurga vybavovaly chutě jednotlivých druhů alkoholu a servírovaly mi je zpět. Ve své zvrácenosti jsem začínal mít z těchto rán kladné pocity. Z ochablosti, otupělosti, z křečí v pravé noze, vakuovitého žaludku, kovadlinovité hlavy, z toho všeho mi bylo jaksi příjemně smířlivě. Potom co jsem cítil, mi vytřít si řiť přišlo jaksi nemístné, absurdní. Natáhl jsem si kalhoty. Musel jsem se ujistit, nemohl jsem vystavět žádné soudy jen na bestiálním smradu z hajzlu. Přistoupil jsem tedy k oknu a poodhrnul záclonku. Popeláři mi právě vyváželi odpad. Jejich obludné auto rachtalo. Celým zrakem jsem se soustředil na popelářovy rukavice. Uchopily držadlo popelnice a valily ji na své místo. Byly hodně zašlé, protržené v místě mezi ukazovákem a prostředníkem, škvírou lezly ven popelářovy černé chlupy. Konec malíku měly ohořelý, snad od rozžhavených sazí, které také lidé sypou do odpadu. A dlaně... na nich měly rukavice namáznuté zažloutlé zbytky, nejspíš od banánu. Chvěl jsem se, po páteři mi sešplhával hlenovitý pot, zmuchlaný hladový žaludek bolel.

Popeláři se rozjeli a přímo proti nim z druhé strany ulice vyrazili cestáři. Cestáři s obrovitými kartáči po obrubnících stříkali vodou! Ty kartáče... připletlo se do nich všechno možné, štětiny to rozemlely a rozstříkaly do stran. V jedné olejovité kaluži se vedle obrubníku pářilo klubko šneků. Byli to drobní hnědí hlemýždi, lezli po sobě... ne, snad se ani nepářili, šneci se nepáří, jen po sobě lezou, šourají si bříšky po krunýřích, jako by onanovali. Celé onanující šnečí klubko se připletlo pod kartáč, krunýřky šneků se rozstříkly do stran a potřísnily sukni ženy. Ach ano přišla mi jako nevěstka a vedla si yorkšírského teriéra v křiklavě červených šatečkách s pletenou kapuckou přes hlavu. Žena, zhýralá a nelibá v mých očích, se zastavila a počala si navoněným kapesníkem stírat šneky ze sukně. Pejsek očichával patník, až našel něco v trávě. Co to jen může být? Tak dlouho okolo toho čichal, až tráva slehla. Bylo to lejno. Trus jiného psa. Pejsek k tomu krátce zafuněl a už se nijak nerozpakoval a počal lejno pojídat. Nevíš jak se jí fazole? Tak žer hovna! blesklo mi mimoděk hlavou. Kousky čerstvých sraček se mu lepily k vouskům, zůstávaly mu přichlípnuté mezi zuby. Žena-kurva očistila šneky, škubla vodítkem a pokračovala. Pejsek v šatečkách ještě jednou chramstnul po hovnu a pak cupital, spokojeně se ženě otíral o lem sukně. Kííík.

Ucukl jsem od okna, jako by se  mělo roztéci a pohltit mě do sebe. Cestáři a popeláři se minuli a těsně na kraji chodníku zastavilo dětské kolo s malou holčičkou. Stačilo jen málo, aby vjela do silnice, cestáři a popeláři by si ji pak rozdělili jako dvě šelmy nebohého beránka. Za holčičkou poplašeně běžela její matička a křičela. Holčička jí jen zamávala růžovou zebrou a ... kíííík... pokračovala. Bicykl měl dvě přídavná kolečka, aby se holčička nepřekotila. Přejela... kííík... přes silnici a pak dál po chodníku, tam kde leželo hovno a zemřeli šneci. Kííík... holčičky nožičky byly v béžových punčoškách, zelenkavé botičky navlekla do pedálků. Přední kolo, nyní zasviněné od hovna a šneků, a v něm drát, který se vyháknul a teď vydával... kíííík. Třesoucí se rukou jsem si otřel čelo. Bylo to už všechno jasné. Možná zbývalo tak jenom, aby do ulice přijel mlékař a přivezl mi čerstvé polotučné a jogobelu. Tomu, že je kolem šesté hodiny 16. a samozřejmě června, jsem se už jenom hořce pousmál a šel si prohlídnout svou tvář do koupelny. A opláchnout svrbící řiť.