Každodenní

To už probouzím se?

Jak je vše křehké

zrána.

Pozůstatky snů

válejí se na podlaze,

černá vrána

tváří se drze.

Snad si nemyslíš,

že tě chci za oknem?

Vlasy rozstříknuté

na polštáři,

dívám se do slunce,

jak nestydatě září.

A na bílý strop,

jak tupě se tváří...

A přemýšlím co mohlo

by být

a co není.

V duši relativní klid,

ač krev se mi pění.

Odhazuju peřinu

jak těžké závaží,

jak křehké je vše zrána,

noc se v pekle

smaží,

a ranní slunce

nakopne zas nový den...