Anna K.

Je pár minut po půl sedmé. Město důkladně umyté včerejším vydatným deštěm se probouzí do nového rána. Nad vysokými budovami se vznáší lehký opar, skrz který nesměle vykukuje jarní sluníčko. Na ulicích začíná čilý provoz. Před přechodem pro chodce skřípou brzy naleštěných aut. Lidé spěchají za svými každodenními povinnostmi. Ačkoli je poměrně chladno, modrá obloha slibuje krásné počasí pokročilého dubna.

Ožívá i park před nádražím. Vrabci na sebe vesele pokřikují a shánějí si potravu. Rozkvetlé tulipány omamně voní. Po cestě spěchá mladý muž a s kýmsi rozmlouvá mobilním telefonem. Naproti němu se objeví nalehko oděná dívka s obrovským černým psem. To zvíře nemá daleko k  baskervilské obludě ze známé povídky sira Arthura Conana Doyla. Pes lítá po trávníku jako pominutý. Občas se za někým rozeběhne a diví se, že se s ním nechce honit. Zalítne do blízkého křoví.

Z křoví pomalu vykoukne rozcuchaná hlava. Za ní se z jakýchsi hadrů vysouká ženská postava v ošoupaných džínách a uválené bundě neurčité barvy. Ospale se rozhlídne kolem sebe a trochu se usměje. A vida, v noci byl takový liják, a teď je tak hezky, pomyslí si. Prohlédne si svůj žalostný majetek. Všechno je skrz naskrz mokré. Bude se muset dát rychle do pořádku. Posbírá všechny svršky a nacpe je do špinavé a potrhané igelitové tašky. Nejistým krokem se pomalu vydá k nádražní hale. Cestou se zastaví u odpadkového koše. Má štěstí. Vyloví nedopitou láhev od coca coly a napůl okousané jablko. Nalezené poklady přidá do tašky k ostatním věcem.

“Ahoj, Ančí! Jak se vede?” ozve se od stánku s pečivem. Kolem se line příjemná vůně pečených koláčů a nadýchaných housek. O malý pultík z boku stánku se opírá zarostlé individuum neurčitého věku. Žena zamává volnou rukou a namíří si to k nádražním toaletám. Babka záchodářka ji také zdraví jako dávnou známou.

“Aničko, pojď mi zazpívat. Dneska je tak hezky. Představ si, před chvílí mi tu jeden kunčoft nechal celou pětku. Asi se mu dobře tento…”, uchichtne se babka.

“Dneska né, nějak je ti mě šoufl. Až jindy.” A žene se k zrcadlu. Ví, že nemůže čekat zázrak, ale když se uvidí, zhrozí se. Dlouhé černé vlasy má slepené a pokryté směsí prachu, bahna a nějakého listí nebo trávy. Oči naběhlé a přes tvář tmavě rudý šrám. Zoufale se na sebe dívá a pomalu se rozpomíná na včerejší večer.

Anna Krauseová je, jak se dnes často a s oblibou říká, homeless. Jedno slovo, a co všechno se za ním skrývá. Bez domova, bez střechy nad hlavou, bez čisté postele, bez malovaného hrníčku na kávu. V případě Anny i bez rodiny, kterou před časem dobrovolně opustila. Šla za hlasem svého srdce. Za člověkem, o němž vůbec nic nevěděla a který ji úplně zbláznil. Naletěla jeho hezkým slibům a vidině spokojeného života v jeho malé a pěkné garsonce. V jejím srdci už najednou nebylo místo pro šestiletého Honzíka a hodného manžela. Z mámivého snu se rychle probudila až, když její lásku zavřeli pro četné podvody. Ukázalo se, že i ta garsonka byla vlastně podvod.

A tak se ocitla na ulici. Občas jí její vnitřní hlas nabádal : Vrať se k rodině, zkus to. Třeba tě nevyhodí. Ale styděla se, nedokázala překonat svou hrdost. Možná, časem to zkusí. Hlavně nesmí klesnout úplně na dno. Snažila se tedy ze všech sil, aby chodila čistá, jak to jen půjde. Nikdy nežebrala ani nekradla. Na nádražních záchodcích se myla, prala si své prádlo a čistila si zuby mýdlem a kartáčkem, který si jako jednu z mála věcí odnesla z domova. Své krásné černé vlasy si pravidelně pročesávala a splétala v těžký cop. Lidé podobného osudu, kteří žijí okolo nádraží, ji znali a měli ji rádi. To pro její dobráckou mateřskou povahu a krásný zpěv, kterým často oblažovala nejen je, ale i pracovníky dráhy a cestující. Jeden parťák jí kdysi řekl, že je podobná jedné známé zpěvačce. A tak jí začali říkat Anna K. Už jí to zůstalo.

“Jé, podívej se, ta bába. Ta vypadá. A chlastá! Fuj!” ozvalo se kousek od ní.

Anna se rychle otočila po hlase a strnula. Před stál její synek Honzík. Ukazoval na ni svému kamarádovi. Jejich oči se střetly. Anně se zastavilo srdce. Ale Honzík ji nepoznal. Po chvilce obě děti nakrčily nosíky, otočily se a utíkaly za svou skupinou. Anna bezmocně vztáhla ruce za synem. Do očí jí vyhrkly slzy jako hrachy.

To všechno se jí teď na záchodku postupně vybavilo. Jen na to, jak se dostala ke šrámu na tváři, si už nevzpomene. Chvíli stojí před zrcadlem a usilovně přemýšlí. Tak se snaží, a přesto musí vypadat hrozně. Má to vůbec cenu? Už nebude přemýšlet o návratu. Ale co bude dál? Poprvé začíná uvažovat o budoucnosti. Anna není hloupá, myslí jí to pořád dobře. Že by nakonec přijala nabídku pana Steina? Ne, ne, ještě ne.

Takové neveselé myšlenky se jí honí hlavou. Najednou se ozve žaludek. Vždyť už nejedla, ani nepamatuje. A ještě ta včerejší pitka. Už ví, co udělá. Půjde do Naděje. Středisko bude už otevřené. Horká polévka ji postaví na nohy. A taky by se jí doktor mohl podívat na ten ekzém, který má na noze. Nevypadá moc dobře. Anna povzbuzena řešením, které ji napadlo, se rychle pouští do práce. Když za půl hodiny opouští záchodek, vypadá docela dobře a má i lepší náladu. Pozdraví se s babkou. Sebere svůj skrovný majetek a vydá se přes park ke středisku Naděje.

Před střediskem už vidí houf lidí podobného osudu. Jsou mezi nimi známí, ale i ti, které dosud nikdy neviděla. Zdraví se s nimi. Někteří jí poplácávají po zádech, jiní se snaží ji obejmout. Ale Anna se nedá. Zastaví se, nadechne a začne zpívat. Je to stará cikánská píseň o smutné lásce. Její hlas se rozléhá v celé své šíři a nádheře. Je to jediná věc, kterou jí každý závidí. Všichni nábožně poslouchají. Okolojdoucí lidé se zastavují a také poslouchají. Když skončí, ulicí se rozlehne nadšený potlesk. Bezdomovci drží spolu a že se jim Annin zpěv líbil, v tom se shodnou všichni. Annu zájem ulice těší. Na včerejšek už nemyslí. Nějak bylo, nějak bude.

“Paní Anno, slyšel jsem vás zpívat. To je nádhera. Vy jste snad zpívala v opeře,” ozve se. Z davu se k ní prodírá správce střediska, pan Karel. “Pojďte, dostanete ode mě protekční porci. Takový kulturní zážitek, hned po ránu, to je věc.” Anna se usmívá. Chvála ji těší a polévka je výborná. Víc v této chvíli ani nežádá. Je v sedmém nebi.

Bezdomovci se cpou svými porcemi. Někteří drobí pod sebe, jiní rozlévají polévku po stole. Většina z nich páchne nemytými těly. Po jídle někteří odcházejí do sprch, jiní ven za svými “obchody”. Za chvíli je jídelna prázdná. Je tu jako po boji. Anna už ví, co má dělat. Odchází do kuchyně pro hadr a kbelík. Občas zde vypomáhá. Uklízí tu spoušť a má alespoň pocit, že si své jídlo zasloužila. Ve dveřích se opět objeví pan Karel.

“Aničko, chtěl jsem s vámi mluvit. Nerozmyslela jste si to? Znovu vám to nabízím. Potřeboval bych vás v kuchyni. Vyděláte si nějaké peníze, můžete si něco koupit. Bydlet můžete tady v Naději. Vedení jsem informoval, souhlasí s tím. Vy přece nejste taková, jako ti ostatní. Cítím to. Že mám pravdu?” vemlouvá se jí pan Karel.

Anna stojí a zaraženě kouká. Dobrá nálada je ta tam. Opět ta budoucnost. Pokrčí rameny a mlčky utírá stoly. Za chvíli se jídelna leskne čistotou. “Kdybyste si to přece jen rozmyslela, přijďte za mnou. Kdykoli. A zazpívat si můžete taky. Tak zatím!” Karel si povzdychne a pomalu odchází.

Annu to dnes táhne ven. Jindy ještě vypomáhá se středisku s čím je třeba, ale dneska pospíchá. Musí si urovnat myšlenky. Je toho najednou na ni nějak moc. Asi hodinu bloumá sem a tam. Občas prohlédne odpadkové koše. Co kdyby tam byly nějaké lahve. Ty by mohla vrátit v blízkém obchodě a koupit si něco k jídlu. Lidé se po ní občas podívají, ale už si zvykli, že i takoví lidé chodí po světě. Ale Anně to dnes nějak vadí. Jako náměsíčná nastoupí do tramvaje a kamsi jede. Ani sama neví. Pozoruje lidi, kteří nastupují a vystupují. Připadá si mezi nimi jako cizinec. Několikrát vystoupí a nastoupí zase do jiné tramvaje. Cestuje bez cíle. Když ji revizor načapá bez jízdenky, procitne z toho svého snu a dá se na útěk. Tak uběhne dopoledne.

Sluníčko připaluje. Unavená Anna zamíří do blízkého parku a uvelebí se na volné lavičce. V mžiku usne. Probudí ji dětský křik. Teprve nyní se rozhlédne kolem sebe a zjistí, že sedí poblíž dětského hřiště s pískovištěm a houpačkami. Na lavičkách posedávají maminky. Některé drží rukojeť kočárku, jiné každou chvíli vybíhají za svým potomkem, který se snaží udělat své první krůčky. Na písku se dvě umouněné děti tahají o kyblíček. Nakonec větší holčička praští menšího kloučka kyblíkem po hlavě. Parkem se rozlehne ukrutný nářek. Maminky obou ratolestí se přiženou, zvednou je a snaží se z nich vytřepat písek. Ukáže se, že klouček ho má nejen ve vlasech, ale i v puse. Holčička schytá svůj díl nejen za to, že insultovala svého parťáka, ale i pro svou roztrženou sukýnku.

Anna vše se zájmem pozoruje a dobře se baví. Ani si nevšimla, že ačkoli jsou všechny lavičky obsazené, její je volná. Anna se najednou napřímí. Už to má. Musí to přece zkusit. Rozhodně se zvedne a sebere tašku. Nevidí kradmé pohledy maminek. Vydá se na stanici tramvaje.

Anna srdnatě vykročí. Zamíří k domu, který tak lehkovážně před časem opustila. Zvedne oči nahoru a dívá se po oknech. Najde ta svá. S údivem vidí čistě umytá okna, sněhově bílé záclonky. A v oknech – tmavě rudé muškáty! Rozpačitě přešlápne. Vtom uslyší známé hlasy.

A víš tati, paní učitelka mě dnes pochválila. Byl jsem zkoušenej z matematiky a uměl jsem”, to se chlubí svým hláskem Honzík. “No to je fajn. Myslel jsem, že dneska budeš unavený po tom včerejším výletě. A víš, co? V sobotu půjdeme do zoologický. Mají prý tam nový pavilón šelem”, to je sympatický hlas táty. “Hele a co bude dneska k večeři? Po tom obědě v jídelně mám hlad jako vlk,” vyzvídá Honzík. “Já myslím, že si zasloužíš svůj oblíbený smažák a hranolky. Co ty na to?” Honzík radostí poskočí a oba zamíří ke vchodovým dveřím do domu. Minou Annu, aniž by jí vůbec všimli.