Kapitola 14 - Bez nazvu

Byl třináctý únor, byl předvečer památky zesnulých, byl čas smát se a byl čas plakat, byl purim  a já byl bez nosu. Byl jsem bez nosu a přesto jsem cítil vůně, připadal jsem si, abych pravdu řekl, jako idiot. To proto, že jsem se odpoledne zamyslel. Nemusím snad ani říkat, že se mi takove zamyšlení zalíbilo, zamyslel jsem se tedy podruhé a hle: život mluví jasně. Večer máš tři zapalovače, ráno ani jeden.  Odpoledne v kapse sice nahmatám dva, ten fialový má dětskou pojistku, jak já ji nenávidím!, ale to jen proto, abych ho mohl věnovat před školou opodál stojící slečně – jak jinak než se skrytými, tajnými úmysly vyzvat ji o pár měsíců dál na schůzku. Ne, nevyjdeme si spolu, a pokud ano, rozhodně ne kvůli zapalovači, nehledě na mé hadí nozdry hyzdící tvář, ale ta nadějě! Přirovnal bych ji k poslední slze plynu v onom fialovém zapalovači, vzkřísí jiskra škrtátka neviditelnou kapku? (Vzkřísí, když správně škrtnete – nejprve chvíli nechat plyn unikat, nahromadí se hned na ventilem, povalujíc se nahodile uvnitř hliníkového plechu. A teď, naráz, zmáčkněte jiskrovod! Plamen vydrží několik vteřin, dostatečně postačujících na připálení viržínka či jen tabáku.) Ano, mám jistou naději. Při každém zazvonění zvonku my vybuchuje srdce (dříve jen bušilo, ale uvedl jsem ho do reality), trnu, čekám onoho, kdo mi nasadí želízka (nyní však ještě nevím, že se to stane mnohem později, a to zdaleka ne doma, nýbrž velmi daleko od domova.) Ale už abych začal vyprávět, bylo třináctého února, byl předvečer památky zesnulých a my se vypravili položit květiny Jonášovi na hrob. (Vždycky jsem nenáviděl tvory, kteří mají penis delší než 3 metry.)