Dopis 3

Má drahá Mirko, poslechnu tě, i když to tak necítím. Ale dovol mi ještě říct pár vět. Volíš hrubá slova, ale já vím, že taková nejsi. Ano, já nemám pochopení a ty ho máš, v tom máš naprostou pravdu a já s tebou souhlasím, i když si to nemyslím. Přesto já tyto lidi neodsuzuji, a ty o nich mluvíš jako o věcech, které si nezaslouží slušné zacházení. Jsme plni paradoxů. Ale není od tebe hezké, že mi chceš upírat jedinou mou radost. Víš, že i spím s propiskou pod polštářem a psaní je můj život, proto tě žádám, nepokládej mezi nás tohle utlimátum. Chci tě, ale bez psaní bych trpěl. Tady jsem konečně potkal lidi, kteří mi jsou podobní, a to, myslím, je dobrá zpráva pro každého, vzpomeň si, jak jsi byla ty šťastná, když jsi tehdy potkala svou skupinu. Tak dlouho jsi nedoufala, že existují lidé, kteří ti budou bez řečí rozumět. Já jsem to nikdy nedokázal, přesto jsem se snažil a učil se s tebou žít. Možná to zní hloupě, ale nevěřím na osudové páry. Ne když je tu šest miliard lidí. Nejspíš tě nikdy nedokážu chápat tak, jako tvoji přátelé, ale nikdy tě nepřestanu podporovat, i když slepě. Jenže co na tom? Chtěla bys, abych byl stejný jako ty? Jako ty páry, které mají společné záliby, o víkendu jezdí lyžovat nebo chodit po horách, po práci spolu jezdí na kole, hrají tenis, plavou a oba mají rádi pizzu? Chci říct, i přes to, že si tě představuji jinou, bych nechtěl, abys mi četla své básně, abychom spolu hovořili o Skácelovi a seděli schovaní v rohu někde v čajovně. Vím, že by to nefungovalo. Promiň, opět mluvím víc o sobě než o tobě. Nevykládej si má slova mylně, možná to tak vypadá, to neumím posoudit, ale já o tebe nebojuji, i když cítím, že bych asi měl, abych ti dokázal, že o tebe skutečně stojím, nechci ti ale nic vnucovat, respektuji tvé rozhodnutí, zároveň chci, abys věděla, co cítím, i když se ve svých citech sám nevyznám, a možná žádné nemám, možná city jen předstírám podle vzorů z televize a knih a lidí. Zase mluvím o sobě. Už toho nechám. Beru tě takovou, jaká jsi a když budeš chtít, abych byl tvůj kamarád, budu kamarád a ze srdce rád třeba do konce života, ale prosím nepomlouvej lidi, které ani neznáš. Oni mají možná víc odvahy než my dva dohromady postavit se svým problémům čelem, i když někdy dělají z malicherností velikosti. Ale aspoň se snaží, hledají a chtějí třeba něco změnit, neuzavírají se slepě a neříkají, že se to stejně nikdy nezmění. To není pravda, to víš, i když se mnou nesouhlasíš. Co na tom, že mnohdy ani neumí své city, prožitky a myšlenky formulovat, když lidé, kteří by to uměli, mlčí? Co na tom, že mnohdy nevidí za první zatáčku, když lidé, kteří mají nadhled, žijí jen sami pro sebe? Ne, prosím, nesuď je a oni nebudou soudit tebe.

---