Nevíš dne ani hodiny

Dali si sraz na můstku před New Yorkerem. Lenka tam přišla dříve, neboť se řídí úslovím „dochvilnost, výsada králů“, přestože ji v žilách nekoluje ani kapka šlechtické krve. Čekala tam na Ondru a přemýšlela. Je s ním již půl roku, oba se navzájem milují, ale přesto ji poslední dobou trápí jistá zlá předtucha, že jejich vztah nebude mít dlouhého trvání. Nevěděla, z čeho ta předtucha pramení, ale byla tu. Už se o tom Ondrovi svěřila, ale on to nebral vážně, jenom a jí odbyl. Už přicházel. Objali se a začali se jeden druhého vyptávat jak se mají, co dělali a podobně. Po všech těchto již obligátních otázkách se vydali k muzeu. Šli na výstavu o Vikinzích. Byla to věc, kterou měli společnou. Zájem o vše Severské.

„Jo lásko prosimtě“ Začal Ondra „Dneska tě nemůžu doprovodit domů, mam od šesti tréning. To víš, teď před tim zápasem…“

„To je dobrý, hlavně že něco děláš.“ Odpověděla chápavě Lenka.

„Jo a taky jsem mluvil se strejdou,“ pokračoval dále „prej by nám tu chatu mohl o prázdninách pučit. Klidně na čtrnáct dní, když tam nic nerozbijeme a uděláme nějakou práci…co ty na to?“

„Nevím Ondro nevim.“ Zapochybovala.

„Co je, proč by to nešlo? Máš snad už program na celý prázdniny?“

„Víš, mam tu předtuchu.“ Řekla polohlasně.

„Nezdá se ti,“ zvedl hlas, „že to tou předtuchou akorát přivoláváš?“ Bylo na něm vidět, že mu to leze na nervy. „Počítat s tim, že se do tý doby rozejdeme, je jako počítat se smrtí. Jako kdyby sis nechtěla koupit nový boty proto, že tě může zítra zajet auto.“

Lenka Mlčela, byla na ní znát lítost. Ondra pokračoval.

„Aspoň z mojí strany nic nehrozí. Pravděpodobnost, že bych tě jen tak, z ničeho nic přestal milovat je asi taková“ zastavil Lenku a přistrčil ji dál od domů „Jako kdyby ti teď“ podíval se na oblohu „ teď a tady z nebe spadlo na hlavu vajíčko.“ Odmlčel se „Ale pokud na to budeš pořád myslet, mluvit a rejpat se v tom tak ti to vajíčko na hlavu spadne.“ Usmál se, klepnul ji jemně konečky prstů do hlavy a rty vydal slabé puknutí.

Zbytek cesty se bavili o neutrálních věcech. V muzeu na všechno zapomněli. Byly zde nádherné a cenné Vikingské památky. Užívali si to a společně o exponátech mluvili. Jen do sálu se zbraněmi a jinými exponáty souvisejícími s násilím se Lence nechtělo. Byla to mírná duše. Proto se na chvíli rozloučila a  namířila si to do části, vybavené jako přednášková místnost. Právě zde měla být přednáška o runách. Usadila se pohodně na polstrované židli a čekal na přednášejícího. „Sál“ byl plná jen asi z poloviny. Přednášející byl vysoký silný a vypadal skutečně trochu jak Viking, přesto však působil kutivovaně.

„Vážení a milí návštěvníci“ začal „Vítám vás na naší expozici a je mi potěšením, že vás mohu v následujících třiceti minutách seznámit s neodmyslitelnou součástí Vikingské kultury a to s Runami. Nyní vám pošlu zde runové kameny, které si budete moci během mé přednášky prohlédnout.“

A vytáhl kožený měšec na první pohled plný něčeho těžkého. „jsou to kopie kamenů, které používali Vikingové a o jejichž využití se zmíním později. Ale nyní k věci.“

Přednášející vzal do ruky jakýsi ovladač a na plátně, v čele místnosti se objevila jedna z run.

„Co to vlastně runy jsou? Pro Vikingy a jiné kultury to znamenalo více než jen symboly nebo písmena. Měly silný duchovní a spirituální význam. Byli pro ně něco jako živé bytosti. Používali je k ochranně, k plnění různých přání, nebo k věštbě. U té bych se rád na chvíli zastavil. Věštba probíhá následovně. Člověk se musel plně soustředit na problém, který chce řešit, nebo otázku na kterou chce znát odpověď a táhnul runu. Symbol mu potom dal jistou odpověď. Věštit se dalo jednou až třemi runami. Pokud chcete, můžete si to vyzkoušet, ale nejdříve bych vás na něco upozornil. Věštba z run má oproti jiným jednu zvláštnost. Věří se totiž, že člověk budoucnost nepředvídá, nýbrž ji utváří. Jinými slovy, až do přítomnosti se vše řídilo náhodou, ale od momentu kdy táhnete runu, je vaše budoucnost dána.“

Měšec s runovými kameny se dostal k Lence. Podívala se do něj. Byly to kusy s kamene s vyrytými runovými symboly. Dostala nutkání, najít odpověď na své nutkání ohledně Ondry. Tak ráda by to aspoň zkusila, ale co když je na tom skutečně něco pravdy? Třeba pak opravdu bude jejich osud zpečetěn. Zavřela oči a nemyslela na nic jiného, než na své nutkání a na Ondru, na rozchod. Hmátla do měšce a vytáhla jeden kámen. Chvíli se ještě soustředila na otázku a pak otevřela ruku. Kámen nesl symbol ve tvaru blesku. Ale nic o něm nevěděla. U východu ale určitě měli nějakou příručku o runách, vzpomněla si. Vrátila kámen do měšce a poslal ho dál. Zbytek přednášky nevnímal a jen myslela na tu runu.

U východu se zase potkala s Ondřejem. Bylo mu divné, že si kupuje příručku o runách a tak se jí před muzeem zeptal:

„To tě ty runy fakt tak vzaly jo?“

„No jo“ odpověděla Lenka z nuceným klidem „Na tý přednášce říkali, že Vikingové věštili z run a…“

„Hele promiň,“ přerušil ji „Ale já fakt musim na ten tréning, dořekneš mi to příště.“

Objal ji, mlasknul pusu na tvář a dal se do běhu na Metro.

„Tak Ahoj!“ Křičela na něj Lenka.

  Zvláštní, vždycky se loučili dlouho s vášnivě, i když Ondra spěchal, nemohl se od ní odtrhnout. Co se to děje? Že by se plnila předtucha? Nebo že by ta runa? Lenka si sedla na schody, otevřela příručku, nalistoval runu připomínající blesk a četla. Runa se jmenuje SIG a symbolizuje napjatou atmosféru, situaci nabytou vysokým napětím (proto ji asi také vídáme na rozvodových skříních). SIG je blesk z čistého nebe, který když uhodí, nedá se před ním bránit. Je však možné, bránit se preventivně. Nainstalovat jakýsi bleskosvod.

Lenka sklopila hlavu a přemýšlela. Přemýšlela usilovně, co to může znamenat. Tu ji na hlavu spadlo vajíčko. Z čistého nebe. Bílek se žloutkem ji stékal po temeni a lepil vlasy.

Nevíš dne ani hodiny. Nic se nedá předvídat, jenom ovlinit.