XVII

O tichu které uklidňuje ale není jenom za další postel zapadlo a zrní

Možná jsem měl jistou dobu pocit
že mohu vlastnit ticho
A tak jsem neuváženě třískal do klavíru
a nechal se zapadat prachem který se vznášel z jeho strun
Náhle jsem ovšem o to ticho přišel
ba co víc uvědomil jsem si že vždy bylo okolo mě
ale já ho nevlastnil protože jsem nechtěl slyšet
Proto ten prach a proto ten klavír
Najednou jsem se probudil a mžoural polooslepýma očima
na spoušť okolo sebe
Ano musel jsem se zastavit a slyšet to ticho
byla to hrůza která mne polévala strachem
Zježené chlupy na rukou a do prachu vytlačené
"už tady nejsem"
Běžel jsem k tomu nápisu a dělal že mu nerozumím
rozmetal jsem ho a křičel z plných plic
Ono se však nic nedělo
protože má ústa byla němá
Hrůza hrůz - zase!
Zastavil jsem se a pomalu došel k oknu
Někdo přešel na ulici a někdo jinej ho minul
i já míjím
Podíval jsem se za rameno
pořád tam byl ten prach
pořád ta písmena
"Už tu nejsem"
Věděl jsem že už nemá cenu křičet
unaveně jsem se posadil a možná se i trochu usmál
Bylo ticho - hrůza opadávala jen pro změnu
pro jednou začal jsem pomalu poslouchat sám sebe
A prach se začal zvedat
a klavír možná hrál - je to jedno
i kdyby "břink - břink" dopadaly na něj sklenice
ta pustá písmena začla mizet
bůhví kam

---