TIM A DIM-15

Část patnáctá

Tim si sundal z hlavy rouru a zadíval se na Dima, který seděl s naraženou rourou na hlavě vedle něho.

„Jééé Dime, proč si tu rouru nesundáš?“ zeptal se ho.

„To je blbá votázka!“ vyhrkl naštvaně Dim, jenž se jí snažil rukama dostat z hlavy.

„Já se jen ptal. Hele, von tady leží nějakej Němčour!“

„Kvůli tobě bude asi stát!“

„A je mrtvej?“

„Tak se ho zeptej!“ vyjekl Dim, přičemž si serval z hlavy rouru.

„Já se ho radši ptát nebudu.“

„Hele, musíme rychle někam zmizet! Za chvíli se tady můžou vobjevit další Němci!“ pronesl Dim, který vstal.

„To by nebylo dobrý, kdyby sem přišli Němčouři!“

„Koukej se praštit něčím do hlavy! Třeba se ti v tý tvý kebuly rozsvítí!“

„Už se mi to v hlavě srovnává.“

„To je dobře! Musíme zatarasit támhletou skříní vchod do týhle místnosti!“

„To jako aby nikdo sem nemohl vejít?“

„Ne asi!“

„Aha. Tak jí vodtlačíme!“ řekl Tim a oba se záhy ocitli u velké skříně.

„Jééé Dime, proč tu skříň tlačíš na vopačný straně, než jí tlačím já?“ zeptal se po chvíli Tim.

„Ty debile!“ vykřikl Dim, který vší silou tlačil skříň, přičemž se zadíval na Tima.

„Už jdu k tobě!“ pronesl Tim a oba poté tlačili skříň k rámům dveřím.

  Zpoza zavřených dvéří se ozýval hluk a hekání, což přilákalo pozornost německého důstojníka a dvou vojáků.

„Slyšíte!? Za těma dveřma někdo je!“ pronesl kapitán a s pistolí v ruce se k nim rozeběhl následován vojáky. Za okamžik levou rukou uchopil kliku a dveře prudce otevřel, načež se praštil obličejem o zadní stěnu skříně. Přitom se ozval výkřik, důstojník ztratil rovnováhu, vrazil do vojáků a i s nimi dopadl na podlahu.

„Slyšel si to?“ zeptal se Dim.

„Někdo se vo něco praštil a zařval,“ zkonstatoval Tim.

„To bylo vo tu skříň! Musíme rychle utíct z týhle místnosti!“ vyhrkl Dim a oba se okamžitě rozeběhli od skříně.

„Jééé Dime, kudy votadituť utečeme?“ zeptal se Tim, když zůstali stát s protaženými obličeji před zdí a zjišťovali, že tahle místnost má jen jeden východ.

  Mezitím se za dveřmi posadil na podlaze kapitán, jenž se držel za nos a vztekle se zadíval na stěnu skříně.

„Vy idioti! Co čumíte! Vyražte tu stěnu!“ rozkřikl se na své vojáky a ti hned pažbami pušek začali bušit do oné stěny.

„Někdo se k nám dobejvá!“ řekl Tim.

„Nejsem hluchej!“ vyhrkl Dim a rychle přistoupil ke skříni. Poté pootevřel její jedny dveře a zadíval se jejího vnitřku.

„Já je vodprásknu!“ pronesl rozhodně Tim, který se rozkročmo postavil před skříň s namířenou automatickou puškou. Ve stejný okamžik se do hluku ozvalo několik výstřelů a kulky prolétly těsně kolem Tima. Ten vytřeštil oči, vrhl se na podlahu, plížil se zuřivě po ní a za okamžik se praštil hlavou o spodní část skříně.

„Přestaň šaškovat a postav se vedle skříně a votevři druhý dveře!“ řekl mu Dim.

„Mne bolí hlava,“ vysoukal ze sebe Tim, když se pozvolna vrávoravě vedle skříně postavil. Ve stejný okamžik němečtí vojáci rozbili zadní stěnu u skříně a vtrhli do jejího vnitřku.

„Teď!“ vyhrkl Dim a s Timem prudce zavřeli oboje dveře skříně. V jejím vnitřku se ozval dvojitý výkřik, po němž následovala velká rána, jak Němci vypadli zpátky na chodbu a otřesení dopadli na její podlahu.

„Vy idioti!“ rozkřikl se německý důstojník, jehož srazili na podlahu. Kapitán se však rychle postavil, začal střílet rozbitou stěnou skříně a poté do ní vběhnul. Ve skříni však klopýtnul a za táhlého výkřiku z ní vypadl. Pak na podlaze udělal salto, po kterém vrazil do zrovna vstávajícího německého vojáka v místnosti. Oba se záhy po podlaze přemístili ke zdi, do níž narazili a u ní zůstali bezvládně ležet.

„Půjde ještě někdo?“ zeptal se Tim.

„Jak to mám vědět?“ vyhrkl Dim a opatrně se zpoza dveří zadíval skrz skříň.

„Už nikdo nejde,“ mínil.

„Tak půjdeme my!“

„Jdeme!“ pronesl rozhodně Dim a oba současně vstoupili do skříně, jenže se hlavami navzájem praštili.

„Můj nos!“ vyhrkli oba a za držení se nosů vběhli na chodbu.

KONEC PATNÁCTÉ ČÁSTI

 

---