Obrázek

Bylo už léto, což se lehce poznalo podle toho, že Slunce muselo vstávat mnohem dřív. A protože je to vesmírné těleso velmi škodolibé, budilo sobecky i ostatní, aby v tom nebylo samo. Takovouhle zlomyslnost by člověk ještě překousl, ale když se s ním spřáhli i ptáci a zcela neromanticky vřískali těsně u oken, Hanka to konečně vzdala a vylezla z postele.

Promnula si oči, vykoukla ven a přistihla Slunce, jak jí neomaleně zírá přímo do pokoje. Snažila se ho přezírat, ale ono civělo bezostyšně dál, tak to nakonec vzdala a přisedla si k němu.

Za chvíli zavrzaly dveře. Do pokoje se vplížil Vojtíšek a sedl si na koberec vedle ní. V ruce držel skicák a na hlavě měl švihácky posazený dědečkův baret.

“Já ti udělám portál,” oznamoval důležitě.

“Říká se portrét,” opravila ho znuděně, ale natočila se tak, aby vynikl její profil. Chvíli studoval její rysy, pak se sklonil k papíru a namaloval dlouhou klikatou čáru.

“Jak to děláš, ty…! Dívej, vůbec nemám takovouhle bradu!”povystrčila ji směrem k němu.

“Máš,” zabručel přesvědčeně a přitiskl si papír blíž k tělu. Znovu se na ni zkoumavě zahleděl a na papíře přibylo několik dalších čar. Nakonec to všechno rozmazal, čemuž říkal ‚umělecké stínování‘. Pak jí to ukázal.

“No to snad..,” na poslední chvilku si vzpomněla na tu psychologickou příručku, která jí ležela na stolku. Snížené sebevědomí může být mimo jiné způsobeno neustálým shazováním od starších sourozenců. Zadívala se znova na obrázek a přemýšlela, co by mohla pochválit.

..Místo vlasů měla vzteklé hadovité spirálky, které jako by útočně syčely na nevinné kolemjdoucí..

..Oči nehleděly rovně, ale někam nahoru, za obzor pozorovatele. Když se člověk pořádně podíval, mohl zahlédnout, jak se v nich odráží vzdušné zámky..

..Ústa se široce šklebila, v koutcích maličko pokřivená, jako by někomu ujela pastelka..

..Krk nepřirozeně velký, jak ho dívka na obrázku natahovala, aby viděla z papíru..

..Chodidla nedotažená a tak maličká, že tělo ani nemohlo udržet balanc a podivně se naklánělo, jako by chtělo vzlétnout..

Vždyť jsem to celá já..

“Myslíš, že takhle doopravdy vypadám?” zeptala se nakonec trochu znejistěle. Vojtík se zmateně vrátil k obrázku a soustředěně si ho několik chvil prohlížel. Pak se náhle chápavě usmál a obličej se mu rozjasnil, jak se mu podařilo rozluštit složitou hádanku. A sáhl po pastelce a přimaloval Hance druhou hlavu.

“Proč mám proboha dvě hlavy?! Jsem snad nějaká saň nebo c…,” protestoval nad zkaženým obrázkem, ale hlas jí pomalu slábl, jak jí něco docházelo.

Moje srdce, tvoje srdce, můj špičák, tvůj špičák. Jedna skrznaskrz propojená duše ve dvou tělech. Bariéry, které se dají překonat jen částečně a přesto jako by nebyly. A taky to, jak skončil v posteli s bolestí hlavy, když ona měla migrénu.

“Čí je to hlava?” zeptala se pro jistotu.

“Přece Petrova,”udiveně vysvětloval Vojta. Copak to není jasný?

Bylo. Ale až teprve teď si uvědomila, jak jí tam předtím ta druhá hlava chyběla.