Balady tisíce a jedné noci

Nechtěla to. Věděla že to zase přijde. Že zas přijdou. Tak strašně chtěla utéct z tohohle kolotoče hrůzy… Ještě si zkusila sednout na vanu a pustit studenou vodu – i když věděla že je to zbytečné, že stejně přijdou. Už dva dny nebyla ve škole – neměla sílu dojít ke dveřím. Tak strašně si přála nebýt sama. Mít kohokoli… Ruce měla od loktů dolů zakrvácené – jak si bodala nožem a pak sypala do ran sůl… Jenže i tohle už bylo marné – byla tak unavená, že necítila bolest. Už se neudržela na vaně a sklouzla dolů, do studené vody, která jí smáčela šaty a spolu s krví tvořila růžový potůček, jež tvořil růžový vír…  Hlavně neusnout! Růžový…

A pak přišli. Viděla velkou ruku s černými nehty jak pomalu otvírá dveře koupelny. Chtěla křičet, ale hrdlo měla stažené nekonečným strachem, chtěla utéct, ale pořezané a slabé ruce ji nedokázaly zvednout ani z vany. Byl to zase on a ona.

„Jste mrtví! Nechte mě být!“ Křičela na ně.

Ale obě postavy se pomalu blížily a pak se sklonily nad ní. Jasně viděla to černé prázdno v očích – místo bělma i duhovek jen slizké černo. Věděla co teď přijde, věděla že veškerý odpor je marný.

„Jste… mrtví“ Fňukla ještě tiše a pak ji sevřely velké, studené ruce jejího – snad to byl kdysi otec – předtím než zahynul při autonehodě.

Teď vypadal spíše jako mrtvoly utopenců – jednou jednu viděla v televizi – vypadané vlasy, velké, nafouklé břicho, ze kterého lezli červi, odulá tvář…

„Ta-ta-tati, prosím“ Vydala poslední hlásky z krku, který jí neúprosně a čím dál víc svíraly slizké a studené ruce.

Otec se začal smát a smál se čím dál víc, až se celý třásl, zbylé vlasy padaly z rozmočené hlavy na podlahu koupelny, pak se mu otevřel hrudník a ven se začali valit velcí bílí červi a ještě větší černí pavouci.

Lezli jí všude po obličeji, do otevřené pusy, do uší, nosu…

Zvedla ruce, aby se jich zbavila, ale vtom ji druhý utopenec – kdysi asi žena, chytil za zápěstí a začal pomalu, strašlivou silou kroutit. Chtěla křičet bolestí, ale jen další pavouci jí lezli do krku. Chtěla zvracet, ale nebylo co, už tři dny nejedla a pavouky cítila snad až v břiše. S hlasitým lupnutím jí její matka vykloubila obě ruce v ramenech. Cítila, jak vržou kosti v zápěstí a předloktí, až konečně povolily. Byla to nesnesitelná bolest, ale už nemohla ani plakat, protože na každém oku měla přisátého jednoho tučného, bílého červa. Pavouků měla plné snad i plíce a cítila, že za chvíli jí musí puknout hrudník a vyvalí se z ní černobílá záplava jako z…..

„Pravděpodobně vykrvácela. Není mi sice jasné o co si vykloubila a zlomila ty ruce a jak se s takovýma dokázala pobodat, ale policie nenašla žádné stopy. Na všem tady jsou jen otisky vaší vnučky, paní…“

Babička Veroniky omdlela. Lékař nestihl zachytit ani její padající tělo a proto rozmáčkla úderem hlavy o kachlíkovou podlahu malého černého pavouka.