Koulení za kulisou

rorýs!!! máš mé srdce, taťko

rorýs!!! máš mé srdce, taťko

Anetto, Tys tak rozradostněně šťastné stvoření, že je s Tebou radost obíhat kolem stejné stálice, :) ... a zůstat si přitom stát pevně. Zkrátka, dalo by se říct: jen u sebe šťastně doma. Kdekoli.

Když bych si mohla vybrat, čim budu, byla bych Aneta. Já jsem v podstatě nekonečně štatnej člověk.) Milý Algebro, už se mi, prosim, nesnaž číst mysl.

Kriste J´Anette, tu trčím ze všeho nejvíc v jeteli, či ňáké vojtěšce, či co to, a Ty na mne jako na ochmelku. Jen proto že si chci zazpívat? Vojtěšce ... , hele přiznej barvu: že se Ti děsně líbí klučičí jména, a kdyby to jen šlo, chtěla bys být Františkem. Nebo raději Vavřinec? Ani Vojtěch není k zahození (maďarsky Béla, nebo též podomácku Pišta - sv. Pišta, to zní!). Jednu poctivou od plotny, prosím ... . Já bych sázel na toho Frantíka.

Mě nikdo nevojíždí, a nohu mám třicetdevítku, jestli rád obdařuješ dárky. Jinak byt na Tvym místě, dneska už bych se ke chmelu moc nepřibližovala, vypadá to, že jsi tam už byl. Každopádně je to roztomilý. Jsem ráda, že se doma bavíš.

Anetté, Ty nás tu valíš jak starce na chmelu. Z Tvých kousků patrné, u koho si, ne tady, leč ve skutečnosti, onen Pan odložil, zapomněl, a odkud že je za tepla vytahuješ, když je sem sázíš coby brambory do polí (a políček). Aby toho nebylo dost, jedním rozmáchlým gestem si hůlkou přičaruješ, jen tak z rozmaru, kouzelných 17 let. Se snad na stará kolena naučím i smát. :) Abys věděla, že mám taky co vytáhnout z rukávu. I my máme doma 16ctku, již historických 32 let. Otec ji vojíždí každou neděli, tak se do ní zakoukal, že mne naprosto přehlíží. Považ tu podobnost: říká ji Janette. Je to snad náhoda shoda jmen? Nesu to těžce, ale abych znovu zaujal, vrátil se zpět na místo, které mi právem náleží, nezůstává mi nic jiného než si Janette předcházet. Tu ji donesu nějakou fajnovou kosmetiku, občas nové obutí, jindy něco exklusivního na pití – třeba Castrol GTX. Je rozmarná jako každá povahou povětrná Francouzska, proradná jako vše s přídomkem ženské. A tak opakovaně, odstrčený někam na samý pokraj pozornosti, z povzdálí přihlížím, jak se ke své Janettě má pán hrdý veterán. No tak sme si zablbli, a by sme z toho nezblbli, půjdem si každý po svejch po té své - někdo pro jmelí, druhej do zelí, a tak, já zůstanu u toho chmelu … jéjda, nechceš si zaspívat na těch okrouhlejch 17? Třeba ňákou hospodskou odrhovačku, když už do hospody nepláchnem; každý jednu sloku? Kdo spustí první? :)

řikej si tomu třeba hokus pokus ale já se neotřásám:) Naopak jsem nikde přece neřekla, že si snad nemyslím, že chlapce třeba víc polekala vlastní bujará představivost, podnícená živě se měnícími tvary kouře než doopravdickej černokněžník. naopak, líbí se mi, že sis to vymyslel jako chlapec:) A pozejtří už sedmnáctce:)))

Anetté, nebyl by pokus, vykládat šestnáctce, donášením písmenek na Písmák, že chlapce třeba víc polekala vlastní bujará představivost, podnícená živě se měnícími tvary kouře než doopravdickej černokněžník? A nošením dříví do lesů, že od holek se obvykle očekává, že přece jen někdy nějakou tu lepící pásku na prasklou oblohu olíznou (neotřásej se)? Húkus-pókus, samé kejkle, byl nebo nebyl?

ó teď jsem si všimla všeobjasňující kategorie:))

Malý děti by z toho byly možná překvapený:))*

Mořský koníku: Znáš ta pokušení - čím víc je něco nedostupné tím úporněji narůstá nekritický hlad, škádlení, dostoupit si. Platí o mém "veršování" nakvadrát. Vůbec to neumím, a právě proto, znovu a zase, no a vždy je z toho polámaný hnát, pošlapaný vesmír. Tady chtělo být lámání v dětských snech, o těch co k nerozeznání od skutečnosti zhmotňují, z kterých se maličtí probouzí výkřikem v propoceném pyžámku, že by z něj mohl vyždímat hořce-slaný potůček hrůzy. Tehdy potřebují přivinout, upokojit /myslím, těm co chybí obejmutí v těchto chvílích, do těch pak usedá temno, a celkem neprávem v nevýhodě, válčí s ním celý život, přitom jde jen o cizí lidský dluh/. Neumí pojmenovat, netuší co to co je vyděsilo - jako když my dospěláci zahlídnem jen cos koutkem oka. Takové dětské sny promítají tušení příštího utrpení, neb ono součástí bytí. V nebytí utrpení není /radost zůstává?/ Jako malý měl jsem sny, že před něčím zběsile utíkám, nesmím se ohlédnout. Za rohem sedmimílové kroky, ale najednou tě pronásledující opět dostal pod kontrolu zraku, a ... tys zcepeněla, a nebylo možno ani prstem hnout. Takové sny sem měl za ryze intimní, nepřenositelné. Ale pak, ještě když jsem běžně chodil mezi lidi, přišla na to párkrát řeč. S úžasem jsem poznal, že stejné dětské sny přiznávali i jiní. Ano, je to prostor ve kterém lze se vyhrát do vyhratosti. Písňácká povšimnutí, málo určující. Ale kdyby tak nějakou jednou četla malému nějaká matka, ... zrátka, nebyl sem nadarmo. Neumím, ale budu pokoušet, budu se smažit :) A vůbec, smíme, ještě smíme, mít z malosti zbytků svíc velké cíle? Dík za pozastavení i nepozastavení s divném stavení. Že zrovna nastupujem moravskou jízdu. Hijóó Kundero! :)

nebudu křičet pryč odsud... ač štírka :o) neříkám že chápu... nevím esi mi to veselý jen přijde nebo fakt to je... přes tu smutnou ozvěnu po veselosti... je to hravý a to já ráda, do hravosti se dá schovat aj víc...