NETYPICKÁ PROCHÁZKA MĚSTEM

O jednom víkendovém dnu jsem se rozhodl pro procházku městem a chtěl jsem si vychutnat jeho krásu. A tak jsem rázně vkročil do ulic. Při jednom kroku mi však neunikla ta skutečnost, že mám pod chodidlem prázdno. A vzápětí se mne zmocnil pocit, že padám do kanálu. Dopad byl kupodivu měkký a já jsem zůstal užasle ležet na jakémsi velkém polštáři.

„Dobrý den. Tak to jste už třetí za tenhle týden. Minule jsem spadl zametač,“ oslovil mne jakýsi muž, jenž křídou na zeď udělal čáru.

„Co tady děláte?“ zněla má otázka.

„Statistiku o nebezpečnosti neuzavřeného kanálu. Dvě auta si už také prorazila pneumatiky. To byly rány!“ sdělil mi.

„Kde je poklop?“

„Ve sběru. Jako všechny poklopy z téhle ulice.“

„A kdo je tam odnesl?“

„Zloději.“

„Ti zloději, co ve dne v noci choději?“

„Jo, přesně ti.“

„Ale krást se nemá.“

„Ono se vždycky kradlo, krade se a bude se krást. Dneska se už krade všechno možný.“

„To máte pravdu. Před časem mi ukradli garáž a auto kupodivu ne. Už jsou ty ukradené poklopy nahlášené na polici?“

„Už jsou. První kdo sem spadl, byl policajt.“

„Tak já půjdu. Mějte se kanálově hezky!“ řekl jsem a začal jsem lézt k otvoru kanálu. Po vystrčení hlavy se mi však naskytl pohled na rychle přibližující se proud vody, jenž stříkal z předku kropicího vozu. Byl jsem okamžitě zasažen a za táhlého výkřiku jsem spadl zpátky do kanálu.

„Tak u vás si tu čáru udělám dvojitou,“ pronesl muž, zatímco mne se zmocnil pocit, že mám v žaludku rybník.

 Za nějaký čas jsem si to vykračoval ulicí a těšil se z hezkého počasí. Pak mou pozornost upoutala velká cedule, která byla připevněná na zdi domu. A na ní bylo velkými písmeny napsáno:

POZOR PADÁ OMÍTKA.

Zůstal jsem stát a upřeně jsem se zadíval na horní část domu. Mé očekávání, že uvidím padat omítku, se však nenaplnilo ani po půl hodinovém čekání.

„Děsit lidi. Na to některé užije,“ řekl jsem si a vykročil jsem. Pojednou však přede mnou dopadla cihla a po ní následovaly další. Když se mi vše srovnalo v hlavě, tak mi neunikla ta skutečnost, že sedím v hromadě rozbitých cihel.

„Tohle to asi nebude omítka,“ napadlo mne a vrávoravě jsem se postavil. Na ceduli jsem pak připsal, A TAKÉ CIHLY, a s obavou, co ještě zažiji, jsem odkráčel pryč.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI