"Cikánská sukénka"

V malém roztroušeném seskupení hrubě tesaných
srubů osady ROUGE, v blízkosti mělkých břehu mohutné
řeky MISSISSIPPI, plném francouzského vojska krále
Ludvíka XIV, pionýrských osadníků - kolonistů, traperů,
dobrodruhů a podvodníků, žil v první polovině 18.století
již nějaký čas muž mladšího vzhledu se začínající
pleškou uprostřed temene hlavy.
Zásadně odmítal nasadit si kožešinovou čapku ( které
také prodával ). I v třeskutých mrazech, jenž na nížinných

pláních trvaly po mnoho měsíců v roce....

Zabýval se prodejem největších vymožeností civilizace
a technických vynálezů, které mu z Francie dováželi
loděmi obratní obchodníci.

Ve srubu i v obchodě měl k ruce krásnou ženu Lenny,
s plavými vlasy a andělským obličejem, která též pocházela z Evropy, utekla po rozluce od nerudného venkovskéh dlouhána Labora. S ní byl malý synek s přezdívkou
Kvakoš, asi dle toho, že si rád hrával se žabičkami
a kačenkami. Měl mádherný zpěvný hlásek, který si
přicházeli poslechnout mnozí ze široka daleka i bezvěrci
do místního kostelíka.

V blízkosti žila matka obchodníka, která po několik let
nevycházela kvůli bolavým nohám z malé chýše. Vše ji
donesli blízcí a ani k babce kořenářce nechtěla jít.
Jak se jmenoval tento vážený a slovutný obchodník nikdo
pořádně nevěděl. Jeho původní jméno ze Starého světa
znělo směšně a divně slovansky.
Tak si vyvěsil nad obchod štít se jménem Wolf George,
ale stejně o něm nikdo neřekl jinak než ten "Wolfdog,
vlčák. Věděli proč, často v krámě vrčel, naříkal, že
obchody jdou špatně, kdo ví, jak to skončí?
Pravda, doba byla zlá!

Poblíž měl polorozpadlou barabiznu podivínský a protivný
stařík nevábného a odpudivého vzhledu, který nic nedělá,
než že se přehrabuje v množství knih, dělá ze sebe ro-
zumbradu a představte si tu nehoráznou drzost, že se
snažil psát básně, úvahy a povídky, které byly děsně
hloupé, jak on sám; a které stejně nikdo nečetl!

Zemi zmítal krvelačný boj francouzských vojáků a kolo-
nistů s původními obyvateli, domorodými indiány, hlavně
Irokézy. I když od osady s pevnůstkou byli vytlačeni
daleko do prérie, občas podnikali divoké nájezdy ke
koloniálním osadám. Zde brali zbraně, náboje, kořalku
a ženy.

Lenny neopatrně byla zabrána sbíráním polních plodů,aby
alespoň trochu vylepšila bilanci naříkajícího druha,
který občas ňafavě skuhral, že zkrachuje, když se fintí
a strojí. Ačkoliv to dělala hlavně pro něho, jen na něm
visela! Je darmo o tom psát, musíme se v povídání
dostat dál.

Jak byla zadumána, ani si nevšimla, že ji obstoupili
čtyři indiáni na koních. a než popadla dech a začala
úsilovně volat o pomoc, tak již ji odvlékali do daleké
indiánské vesnice a tam ji pohodili do vigvamu velkého
náčelníka Vykotlaného Zuba, jako dar.
Její volání nikdo neslyšel, vojáci byli v bitevním poli,
kolonisté zalezlí ve svých srubech. Druh její sečítal
s brbláním mizernou denní tržbu;jeho matka si vymýšlela
neduhy, dementní stařík, jak známo byl silně nahluchlý
a syn na kůru kostelíka svým zvonivým sopránkem zkoušel
sakrální elegii na nedělní mši.

Vše marno! Pro Lenny nastal krutý život!

V cizím prostředí, v neznámé kultuře s podivnými zvyky
musela uklízet stan náčelníka, vařit podivná, pro ni
neznámá jídla, například: bizoní oči a varlata na bru-
sinkách a ibišku. Obsluhovat ženy náčelníka, prát
u bystřiny, vydělávat kůže a kožešiny ulovených zvířat,
sušit skalpy vojáků, osadníků, nepřátelských indiánů
a zálesáků.
Vykotlaný Zub si na ni nic nedovolil, ačkoliv tam byla
již tři měsíce; jednak byl dobrák a protože mu jeho tři
hašteřivé ženy ve dne a v noci nedaly vydechnout.

Začalo to býti horší: Byl tu ukrutný a žárlivý indián
Smrdutý Kojot, který si na Lenny brousil své křivé zuby!
Zaútočil na ni! Lenny se bránila jak vlčice! Smrdutý
Kojot měl obličej i tělo pokryté bojovými barvami z vý-
měšků amerických skunků, což pro Lenny bylo hrozně de-
primující a odpudivé. Ruce i tělo měla rozdrápané hlu-
boko do krve! Zachránil ji náčelník, který se vracel
z lovu. Všichni, včetně náčelníka neměli Smrdutého
Kojota v lásce. Utkali se v boji - muž proti muži!
Náčelník přišel i o druhý zub, čímž získal větší slávu
a vážnost svého kmene, ale svého soka zabil! Usmrcený
byl poté předhozen supům, ti ho očuchali a se skřehotem
odletěli. Kojoti po dlouhém váhání ho až v noci  sežraly.


Lenny nezachránili kolonisté ani francouzští vojáci.
Ti měli dost starostí v bojích s dalšími indiánskými
kmeny Siouxů a Mavajů. Též začali bojovat s angličany
o území kolonií!
Lenny poznala kult hlavního boha irokézů Orenda, různé
a užitečné žívotní praktiky, léčivé byliny a souznění
člověka s přírodou.
Ovšem největší přínos pro ní byl, že se začala přátelit
s vlky, kterých se indiáni báli. Chovala vlčata v náru-
čí a vlci ji oddanně lehávali u nohou.

Jednoho mlhavého rána vzala indiánskou sukénku, vysoké
boty z buvolí kůže, jupku ozdobenou sobolí srstí a zub
náčelníka; obklopena vlčí ochrankou se po dlouhé cestě
vrátila do osady.
Snad to Lenny pomohlo porozumět vlčí povaze svého
milovaného druha.
Druh ji přivítal vřele a něžně, což jindy nedělal.
Synek usedavě plakal.
Matka z chýše opět nevylezla.
Stařík od vedle úžasem hodnotil krásu donesených věcí,
na chvíli ztratil řeč, což se u něho stávalo málokdy
a vyšinutě začal skučet, že o tom napíše črtu, nebo
povídku...
Wolfdog se hned ptal, protože Lenny donesla další
vzácné věci a dary, co za to musela zaplatit?
A poté znechuceně pravil - to mi připomíná cikánskou
sukénku, viděl jsem to na nich při pogromech v Evropě!!!
Pokazil tím Lenny trochu radost z návratu.
Ženy a dcery osadníků i důstojníků byly jejím oděvem
nadšeny a předháněly se v pochvalách.
Až později po návratu do Evropy sukénka oslnila Paříž!
V dnešní době z těchto prvků v módě čerpá Dior, Klein,
Armani, Versace a další...

Retardovaný stařík črtu napsal...

Homo hominis lupus - ale ta šelma za to nemůže!

Věnováno Lenny, statečné ženě Evropy...

2.2.2006