Hrozně mě tlačily boty!

                              Hrozně mě tlačily boty!

Úsměv. Ta prostá věc co dělá den hezčí mě drží na nohou. Jen úsměv té holky vedle mě. Nemůžu mluvit a ani se pohybovat. Jen ona mě podpírá. Nemám boty. Proč? Nechápu to. Je to krásný pocit.

   Jako bych letěl nad zemí. Prostě se vznášel a nemusel chodit a používat nohy. Po těle mi běhají pavoučci. Slunce se směje, země se směje, tráva se na mě taky umívá. Je to nádhera. Vše je krásné, i když se to lehce motá. Otáčí se vše okolo mě. Nedá mi to spát.

   Naštěstí je tu ta holka vedle mě nese mě ve vzduchu. Nevím kam jdeme, ale jsem rád když můžu jen tak letět vedle ní. Svět se na mě tlačí, mačká mě. Ona to odráží pryč. S ní je mi líp. Jdeme pryč, ode všeho. Utíkáme před světem. Schovaní za dlouhými vlasy a šátkem na krku. Ale mě nic nevadí, hlavně že letím.

   Svět se mi motá, země je nade mnou ne pode mnou. Vše je jinak. A pak už je jen štěstí.

   Probudím se v něčí posteli. Už je večer a bolí mě hlava. Nevím co se dělo, ale ona sedí a kouká na mě. Znovu s jasnýma očima vidím ten úsměv a hnědo zeleno žluté oči jako mam já. To co mě drželo na nohou. Nic už se netočí, nelétám a ani mě nic nedrtí ve svém obětí. Vzpomínky pálí, nejsou čisté, rozostřené. Zase sem to jednou přehnal. Nedivím se sám sobě, ale měl bych se krotit. Takhle brzo chcípnu.

   Ještě že tu je ona. Je na tom stejně jako já. Chápe mě, ale umí se se vším vypořádat jinak než já. Je můj opěrný bod ve světě. Ještě když tu jen tak sedí a kouká na mě. Po dlouhé době je zticha a neříká vůbec nic, jen mě pozoruje. Bojí se o mě, stejně jako plno dalších kámošů, ale ona ví co se děje. Pouze mi nedokáže pomoct. Vím že mi pomáhá už tím že je vedle mě. Pomáhá mi jen úsměv, ten stačí.

   ,,Vezmeš si mě?“ poťouchle se zeptá a mrkne na mě.

   Vím že to ne myslí vážně a spíš se tímhle ptá jestli sem v pořádku, ale odpovím: ,,Ano, vezmu si tě až mi seženeš botičky.“ Mluvím schválně v takovýchhle heslech. Oba si ale rozumíme. Bohužel sem si s těmi botami nedělal srandu. Ztratil jsem je.

   ,,Tak si pudem nějaký koupit, hmm?“ znovu se trošku usměje. Já při těchhle chvílích cítím takové teplo u srdce.

   ,,Nemám za co. Sem bez peněz a vůbec si nic nepamatuju.“ Odpovím sklesle. Vždyť já ani nevím kde sem. Sakra! Budu si nadávat ještě minimálně tejden! Boty nemám, peněženku nepotřebuji, je prázdná, mobil taktak nacházím po kapsách, cigarety, zapalovač. Takže sem ztratil i klíče od domu.

   ,,Kurva do prdele!“ nadávám si potichu.

   ,,Lucko, co se vůbec stalo?“ ptám se.

   ,,Nejdřív si vše utratil za hulení, to ti nestačilo, tak si něco prodal a koupil si snad peří. Od toho hajzla Krause. Víš co dělá. Šňupnul sis. No, a pak si byl na káry. Potácel ses tak hodinu, dvě. Kraus si tě našel i s kamarádama a obrali tě. Všechno sem viděla a odvedla tě ke mně domů.“ Lucka si v téhle chvíli odpustila i svůj rozpustilý úsměv a šišlání.

   Padnul sem na záda do postele. Rukama sem si mnul hlavu. Nic sem nechápal. Všechno bylo špatně, už od té doby co mě postihla ta špatná věc. O které nechci ani přemýšlet, natož jí říct nahlas.

   ,,Spal si asi čtyři hodiny, nechceš si dát něco na zoubešek?“ zašišlala  Lucka.

   Mám tu holku rád, ale občas si prostě nevybere správnou chvíli. Nepochopila mojí situaci, mojí nynější situaci. Pochopila pouze můj problém. Ale situace která nastala mě vedla k názoru že jsem v průseru.

   ,,Lucko! Kraus má moje klíče a celou peněženku! Musíme ke mně domů nebo sem v prdeli!“

   Lucka se zatvářila na chvíli nechápavě, ale nečekal sem na ní. Popadl jsem mikinu a šátek co mi nechala válet u postele a hrnul sem se ke dveřím.

   Najednou však padám a šílená bolest mi pulzuje v pravém chodidlu. Podívám se na podlahu celou od krve.

   ,,Do píči, co to bylo?“ ptám se zmučeně, ta bolest je hnusná. Na zemi se válí plastový obal od brýlí, teď už vlastně už jen půlka. Druhou mám v chodidle. Sakra. Navenek vydávám jen zmučené zvuky, abych nezařval úplně.

   Lucka ihned přiklekne a omotá mi nohu nějakým tričkem. Pomalu se dokulháme do koupelny, cestou vymyslím takové nadávky, že sám sebe překvapím. Ještě že je Lucka sama doma. Strčí mi nohu do vany a pustí studenou vodu, aby snížila krvácení. Teplou vodou by se mi spustil ještě větší proud krve. Bolest je strašná.

   ,,Drž se něčeho bloučku.“ špitne. Chci se zeptat, co to říkala, protože mi z té bolesti trochu hučí v uších. Pak mi to i s větší bolestí dojde. Zařvu jak vůl když mi vytrhne kus plastu z nohy.

   ,,To byl ten největší kus. Ještě tři.“ Znovu špitne, když se snaží pinzetou vylovit nejmenší kousek. Mám pocit jako by mi měla upadnout noha.

   Když je hotová, a já taky, polije mi nohu rumem. Další bolest, jako hřebík v oku. Dezinfekce je nedostupné zboží. Musím už pryč, můj byt už určitě Kraus obrací vzhůru nohama.

  Ale nemám boty. Sakra. Zapálím si. Nemůžu to už vydržet. Tuhle mojí bezmoc. A to jen kvůli tomu že sem se nechal unést svými pocity a chtěl jsem zapomenout.

   Lucka mě podpírá. Zase. Najde někde boty, jsou malé a strašně mě tlačí.

   Pomalu se belháme ze schodů. Lucka si něco brouká. Nějakou písničku, je to pro to aby nemusela myslet na to co se děje. Na ulici zahodím vajgl cigarety. Noha mě bolí, co můžu dělat.

   Už zase slyším hlas v mé hlavě,je to všechno kuli ní. Kvůli ní. A další hlas. Za blbost se platí. Asi blbnu nebo co, ale ty hlasy mají pravdu. Sakra! Nemam rád když má někdo pravdu a nejsem to já!

   ,,Já to domu nezvládnu,“ mumlám.

   Lucka mě bouchne do zad, ale nic neříká. Moje kulhání se nijak nezlepšuje, ale začínám si na bolest zvykat.

   Domů to mám ani ne pět set metrů. Kouřím jedno cigáro za druhým. Nenávidím se. Lucka si už taky zapálila.

   Postupně sem to rozchodil a můžu jít sám. Cesta nikdy neutíkala takhle strašně. Sakra! Umírám při představě, že mi Kraus rabuje dům. Všechny moje věci. Už mě v chodidle zase nepříjemně píchá. Ponožka i bota protékají krví, ještě mě t boty taky nesnesitelně tlačí. Divím se Lucce, že vydrží všechny ty moje nadávky poslouchat. Musím si pospíšit.

   Už to máme ke mně jen dvě stě metrů. Jdeme vedlejší ulicí, aby nás neviděli policajti. Vezmeme to okolo sauny. Je to dokonalé útočiště pro ty co nechtějí být při něčem vidět. Tam nikdo nechodí. Možná znám pár lidí co by se tam mohli ometat.

   Zacházíme okolo rohu. Už vidím střechu sauny a za ní je schovaná střecha mé bytovky. Sto metrů a sem doma. Jdeme pomalu a potácivě, Lucka mi pomáhá držet rovnováhu.

   Najednou klopýtnu a spadnu bokem na plot, kterého sem se přidržoval.

   ,,Kurva!“ zařval sem, ,,Musíme si někde sednout. Nechám to odpočinout.“

   Lucka nezvykle tichá mi pomohla znovu na nohy a dopajdali jsme k sauně.

   ,,Vezmeš si mě?“ Lucka dovedla překvapit. Zase měla ten krásný úsměv. Člověk by jí chtěl říct ano, když jen ze srandy, ale chtěl. Už sem odpovídal, ale…

   ,,A, kdo si vezme mě?“ zahlaholil známý.

   Sauna byla obklopena keři a stromy tak hustě že nebylo vidět na ulici a právě z těch keřů se vynořil onen hlas i s vůněmi za které by jakýkoli policista vraždil. Nekorunovaný marihuanový král. Můj nejlepší kámoš, Martin, alias Al Giordino. Naše přezdívky z dětství. Já býval zase Dirk Pitt.

   Z největšího keře se vymotala otrhaná postava. I když vše oblečení vypadalo jako z popelnice, bylo značkové.

   ,,S tebou přece plavu La Manche zlatíčko.“ Lucce se rozsvítili hnědá očička a skočila Martinovy okolo krku. Dala mu pusu a pak mu vysvětlila co tu děláme. Martin měl špeka, tak jsme ho dohulily.

   Noha už nebolela tak strašně, vše bylo lepší. Lucka s Martinem mě podpírali. Když sem podezíral Martina že přes ty červené oči skoro nevidí na cestu. Lucka nehulila, nemá to ráda. Mě to pomáhá nemyslet na moje osobní problémy. S každou další drogou na to myslím míň a míň. Na to co se stalo. Co mě tak sžírá.

   Domů to mam kousek, zvládnu to na jeden zátah. Ty boty mi byl čert dlužen, sakra. Martin si něco brebentí pro sebe a Lucka se mě pořád na něco ptá. Vůbec je neslyším. Nevnímám je. Jen koukám a neslyším. Zásek.

   To už jsme u bytovky. Dveře samozřejmě dokořán. Překonávám schody a sleduji že sou i moje dveře od bytu otevřené. Nadávám si. Dobelhám poslední schod a nemůžu věřit svým očím. Kuchyně dokonale uklizená jak sem jí nechal. Divné. Přejdu práh a vidím do obýváku, až tam naleznu to co sem hledal. Nic. Televize fuč, počítač fuč, o videu, dvd a dalších věcech se ani nezmiňuji. Nic tam není. Ten zbytek co mi nechali byl rozházen po podlaze. To samé mě čekalo i v dalších pokojích. Jen ta kuchyň byla čistá. Na stole něco leželo.

   Podíval sem se a zvedl to. Igelitový sáček a lístek na kterém stálo.

   Děkujeme, příště si kup zase. Tady máš něco za výměnu těch věcí. Nic nezkoušej, naprášíme tě.

   Jeden gram hulení za několik tisíc. Jen sem se smál. Nemohl sem nic dělat. Policie by mě ještě zavřela. Mohl sem si za to sám. Kurva! Sem na sebe tak nasranej. Nejradši bych se něčim sjel, abych zapoměl.

   Jenže to nejde. V ruce gram, v peněžence hovno, krabička od cigár prázdná. Do prdele.

   Vše kuli tomu problému co vám neřeknu, vše kuli mě a o sobě vám taky nic neřeknu. Je to jen můj problém. Moje prohra. Nezachráním se.

   Padnu na kolena, Lucka jen stojí a kouká na mě a tu spoušť s lítostí. Martin jen tak stojí a kouká na ten gram co mám v ruce s láskou. A já tu klečím v tom, co sem si pod sebe nasral.

   Jak já bych se sjel, ale to by mě nesměli tak tlačit ty posraný malý boty!

Dirk Pitt 08